Ať se kluci nažerou, říká spisovatel a bývalý novinář Jan Šebelka

Jan Šebelka – bývalý redaktor okresních novin, který osobně a velice záhy poznal, co následuje, když se člověk vzepře moci. Je dodnes jedním z nejznámějších novinářů v Liberci, ačkoli od roku 2001 sám sebe považuje už jen za vyhozeného novináře.

A to byl redaktorem Libereckého dne pouhých 7 let! Píše knížky, v nichž se dá vystopovat i liberecká politicko-ekonomická mafie, jež vládne městu. Edituje Kalmanach (sborník autorů Libereckého kraje) a Světlík (literární dvouměsíčník, který vydává Kruh autorů Liberecka spolu s Krajskou vědeckou knihovnou).

Pravidelně každý týden svým osobitým stylem hodnotí v sobotní regionální příloze MfDnes to, co se za uplynulých sedm dní v kraji stalo. A je pravda, že jeho zasvěcené a sarkastické glosy patří často k tomu nejlepšímu, co noviny zrovna přinášejí.

Jan Šebelka se narodil před 55 lety v Děčíně, vystudoval FAMU Praha, obor dramaturgie a scénáristika. Pracoval jako závozník, dělník, vychovatel, vedoucí internátu. Už za socialismu občas publikoval povídky, účastnil se úspěšně několika literárních soutěží. V roce 2001 vydal s astroložkou Alenou Kárnikovou knihu Kdy s lunou do postele. Ve stejný rok vyšel první díl jeho liberecké tragikomedie Případ spravedlivého vraha.

Druhý díl Smrt podle Marka vyšel v roce 2002 (všechny Nakladatelství Erika, Praha). Na podzim 2003 vydává třetí román s názvem Perpetuum mobile aneb Vládcové (Nakladatelství Bor, Liberec). Nyní připravuje román Smrt podle Marka K. Mezi jeho koníčky patří vysokohorská turistika, cestování, fotografování, ženské a pití piva. Žije v Liberci.

Jako redaktor regionálních novin jste se často pouštěl do kauz, které svědčily o korupci v Liberci. Jakého odhalení, kauzy nebo třeba jen stopy si dodnes nejvíc vážíte?
Čeho si nejvíc vážím? To se nedá takhle říci, snad, že jsem si zachoval zdravý rozum a zcela čistý štít. Že jsem se nenechal zblbnout penězi, že nemusím lézt nikomu do zadku, že jsem úplně svobodným člověkem. Není to k uživení, ale toho si opravdu vážím. Kdybych se ale měl vrátit k nějaké konkrétní kauze, tak jedna z prvních bylo navýšení ceny stavby nového pavilónu v liberecké botanické zahradě.

Tehdejší vedoucí stavebního úřadu ji sám od sebe navýšil o padesát procent, což tehdy bylo, jestli si dobře pamatuji, kolem padesáti miliónů. Údajně mimo jiné proto, že v projektu nebyly ty správné materiály. Tento princip funguje v Liberci dodnes. Klasickým příkladem byla přestavba libereckého „výzkumáku“ pro sídlo kraje. Nejen, že tenkrát vyhrála firma, jejíž nabídka převyšovala ostatní o 20 miliónů, ale dopředu se vědělo, že Syner svůj rozpočet 145 miliónů stejně nedodrží. Což se stalo, rekonstrukce přišla na víc než 200 miliónů… A tak bych mohl pokračovat.

Stalo se vám někdy, že vám někdo jako novináři vyhrožoval?
Když ředitel nemocnice Zdeněk Kubr, o kterém se tehdy mluvilo jako o horkém kandidátovi na ministra zdravotnictví, byl účastníkem dopravní nehody, při níž zemřel chlapík, jenž měl týden před svatbou. Hodně jsem se v tom angažoval, protože tehdy lhali všichni – policie, lékaři i politici. Tehdy mi několikrát v noci kdosi volal a vyhrožoval. Vždycky jsem je poslal do prdele. Byl jsem velký hrdina, se znalostmi, které mám o libereckém podsvětí dnes, bych se choval úplně jinak.

V letech 2001 až 2003 jste vydal románovou trilogii, která je do jisté míry podobenstvím o poměrech, vládnoucích Liberci. Jaké byly reakce politiků? Jistě se v knížkách mnozí poznali…
Zaujali pozici mrtvého brouka. Centrálně si řekli, že na to nebudou reagovat. Opačně se chovala opozice, ta mě po zádech poplacávala. Pro mne mělo vydání těch tří knih jeden nepříjemný dopad. Od té doby neseženu žádnou práci, která je placená z veřejných peněz. Je to srandovní, ale když mi přátelé dohodili sestavení Turistických novin, muselo to být kryté dvěma jinými jmény. Nebylo to nic platné. Nakonec to vyšlo najevo a jedním slušným politikem bylo zameteno. Polomafie kolem Kalendáře Liberecka má neuvěřitelně silnou moc.

Proč jste skončil po tolika letech v regionálních novinách? Nestýská se vám po práci v deníku?
Určitě se mi nestýská. Práce v Denících Bohemia je velmi špatně placená nádeničina. Navíc vedení severočeské divize jsou kamarádi s libereckou ODS a zdejšími podnikateli, proto se například v Libereckém dnu nepíše o dění na radnici, vyjmenovaní politici a podnikatelé musí být zobrazováni jen kladně…

To mi nechybí. Nechybí mi to ani proto, že člověka novinařina v deníku strašně mele, život mu utíká a on ani neví jak. A jak to bylo s mým odchodem? Napsal jsem, že si náměstek primátora Hasil koupil hromady výtisků Libereckého dne a tím se dostal v anketě Osobnost Liberecka na třetí místo. Taková nula! Byla to pravda, v hospodě se prokecli lidi z Kalendáře, kteří mu kupóny vstřihovali. Ale to byl jen vrchol ledovce. Už dávno před tím si na mě primátor, jeho náměstci, politici a podnikatelé vedení novin stěžovali. Čekalo se jen na příležitost.

Nejen jako spisovatel, ale i jako novinář jste dodnes v Liberci známým jménem. Určitě mnohým čtenářům Libereckého dne chybíte. Neuvažoval jste o tom založit nějaký vlastní občasník?
Několikrát, ale k tomu jsou potřeba peníze. Ty nemám, ty má ta druhá strana, která přes TV Genus a Týden v Libereckém kraji a měsíčníků, který vydává pro Liberecký kraj masíruje hlavy občanům tím, že jim říká jen polovinu pravdy. Ani nemusí lhát. Na druhou stranu, zajímá dnes ještě někoho pravda? Myslím, že ne.

Před časem jste spolupracoval se Stranou pro otevřenou společnost, s tehdejším lídrem SOS Petrem Pávkem jste napsal knihu Mám vizi. Proč jste se s SOS rozešel?
Měl jsem rád lidi jako Zdeněk Kovář, tehdejší rektor TUL, Dáša Helšusová, Eva Kočárková a další, kteří dělali jasnou a poctivou opoziční politiku. Byli mi názorově i intelektuálně blízcí. Pak se to nějak pokazilo. Změnila se i doba. Lidé, kteří se chopili v SOS opratí, jsou kariéristé bez idejí. Tečka. Jenom bych chtěl upřesnit, že jsem s SOS pouze spolupracoval jako najatý novinář, nevytvářel jsem jejich program, nepsal články, jen jsem jim editoval noviny a byl jakýmsi mediálním poradcem.

Kam podle vás kráčí komunální politika v Liberci? Myslíte, že tu chobotnici klientelismu a provázanosti někdy někdo porazí?
Ne. Za prvé, nikdo si neumí představit, kam až chapadla té chobotnice sahají. Do státního zastupitelství, k soudců, policistům, na finanční úřad… V této souvislosti mě napadá věta, kterou tuším řekl Raymond Chander: Ve Spojených státech nelze milión dolarů usvědčit z trestného činu. Mluvil o dvacátých letech minulého století a ta paralela je zřejmá. Nedávno jsem do toho nahlédnul a musím říci, že mi z toho běhá mráz po zádech. A za druhé, což je stejně důležité, lidé, kteří se do politiky hrnou, nechtějí nic změnit. Naopak! Chtějí se jen do toho dojného systému zapojit.

Ke komunálním volbám chodí v Liberci kolem 35 procent voličů. Myslíte, že je tato pasivita výrazem toho, že mají lidé jiné starosti a politika je nezajímá, anebo jsou občané spíš přesvědčeni o tom, že by stejně nic nezměnili?
Na to neumím odpovědět, ale změnili by něco, kdyby zvolili změnu, jak se často říká, a ona by se začala chovat jako ti, které před tím kritizovala? Takových zklamaní už voliči v Liberci zažili! Vezměte jen fakt, že ODS a ČSSD teď, tři měsíce před komunálními volbami uzavřeli dohodu, že po volbách budou vládnout Liberci společně. Z tohoto pohledu jsou volby na…, jak jsem říkali na vojně.

Existuje podle vás v Liberci jediný slušný politik? Lze vůbec zůstat v politice slušným, tedy nenechat se nikým koupit?
Pár jich bude… A zůstat v politice slušným, nenechat se koupit? Proč ne, ale tady bezezbytku platí rovnice: jste slušný, máte hovno, necháte se koupit, daří se vám lépe. Vyberte si.

Z čeho žijete? Předpokládám, že knížky člověka v dnešní době neuživí, a že z editování Kalmanachu a Světliku se taky žít nedá. A jaké máte plány do budoucna?
Když si člověk zvykne na jakýsi minimalistický způsob života, tak se to dá zvládnout. Mám na jídlo, nájem, občas pár piv, nějakou knížku. Docela to má výhodu, neboť najednou kolem sebe vidím tisíce zbytečných věcí, které se vyrábějí a prodávají jen kvůli tomu, aby se vyráběly a právaly další. Plán do budoucna mám asi takový: Chtěl bych tady na tom světě ještě nějaký ten rok pobejt a napsat pár knih. A cestovat.

Jste už několik let na volné noze, nemusíte na rozdíl od většiny obyčejných smrtelníků každé ráno vstávat do práce a poslouchat pokyny třeba ne zrovna schopného šéfa. Myslíte si, že svoboda stojí za to, aby se člověk zřekl všech jistot zaměstnance, včetně pravidelné mzdy?
Nemohu paušalizovat. Mně osobně ta svoboda za to stojí. Poté, co mi umřela manželka, jsem si uvědomil, že jsme na světě strašně krátce a přitom děláme věci, které nás nebaví a jsou k ničemu. Jako třeba psaní novin. Ale jeden omyl, který se o svobodných umělcích traduje, musím vyvrátit. Tím, že nemám pravidelné příjmy, musím pracovat víc, než kdybych chodil normálně do práce. Ovšem dělám jen věci, které mě baví.

Vystudoval jste dramaturgii a scénáristiku na FAMU. Není vám líto, že jste se tím oborem nikdy neživil?
Já se tou školou nikde moc nechlubím. Šel jsem na ni jen proto, abych si udělal představu, jak to kolem filmu a v televizi chodí. Myslel jsem, že si tam nadělám nějaké známosti. Ani náhodou. Když se do Prahy neodstěhuješ, nemáš nárok. Proto jsme se s kamarády literáty snažili vytvořit takovou malou Prahu v Liberci.

Nápad to byl docela dobrej, ale to je tak všechno. Navíc kulturu v Liberci ovládají lidé jako Ondřej Červinka a majitelé Kalendáře Liberecka a na nás ostatní, jako třeba Kruh autorů Liberecka, který sdružuje téměř všechny známé i začínající autory v regionu, toho moc nezbude. Jenže to bychom se zas začali bavit o klientelismu, korupci a bratříčkování. A to, abych se přiznal, mě už v poslední době moc nebaví. Ať se kluci nažerou!

Zuzana Minstrová

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Projekt Garantovaného bydlení má za sebou první rok fungování, ptáme se proto jeho ředitele Roberta Pradeho na průběh tohoto roku.
Bydlení se dnes, více než po třiceti letech fungování svobodného trhu, stává neustále naléhavějším problémem pro stále větší část společnosti. Do sociální pasti, která
V českém zákonodárství se letos udál jeden významný krok, který by mohl pomoci boji s korupcí, která českou společnost stále svazuje a táhne ke dnu. Na
Nadace Ivana Dejmala pro ochranu přírody slaví v těchto dnech 30. výročí od svého založení. Od té doby rozdělila na pomoc životnímu prostředí přes 32