nášLiberec

Search

Rozhovor s Janou Lorencovou o zlatokopeckých devadesátých letech

Jana Lorencová. To jméno bylo v devadesátých letech pojmem. Znojemská
rodačka, ostravská investigativní novinářka, která se za normalizace nemohla
touto profesí živit. Po převratu však dokázala naplnit motto, jímž se tehdy
ta lepší žurnalistika opravdu řídila: Média jsou hlídacím psem demokracie. V
České televizi Lorencová získala možnost uplatnit své investigativní
schopnosti v pořadech Nadoraz, Klekánice, Za zdí a Případ pro reportérku.
Dnes už je bez této možnosti.

Kdy tě poprvé napadlo napsat knihu Krvavé oleje?

Napadlo mne to poměrně brzy po tom, co jsem se dostala k prvním informacím o
záměně motorové nafty a LTO. Na té kauze pracuji někdy od poloviny roku
1993. Na samém začátku jsem vlastně sama nechápala, co je její podstatou.
Když mi to celníci vysvětlovali, nechtělo se mi věřit, že je něco takového
možné. Tvrdili totiž, že jim tehdejší legislativa neumožňuje, aby vybírali
daně z milionů litrů nafty jen proto, že se jí říká lehký topný olej.
Upřímně řečeno, nikdy předtím mě také nenapadlo, že se něčím podobným budu
zabývat. Když jsem ale na vlastní oči viděla zákony, přijaté na návrh
tehdejšího ministerstva financí ČR a posvěcené tehdejší vládou i
parlamentem, začala jsem postupně chápat.

Jsou Krvavé oleje spíše shrnutím tvé práce na kauze, nebo analýzou problému?

Myslím si, že je tam obojí, i když z toho, co se mi podařilo shromáždit,
bych napsala těch knih několik. Soustředila jsem se především na důsledky zákonů, které tuto oblast ošetřují. Probrala jsem se
doslova bludištěm paragrafů a změtí zákonů, jejich novel a navazujících
předpisů a snažila jsem se pochopit, jak je možné, že Česká republika přes
to všechno, čeho jsme byli svědky (nejde jen o kauzu LTO) není ještě
finančně na lopatkách. Snažila jsem se také o to, aby všechny souvislosti
pochopil i čtenář. Důsledky těchto obchodů nebyly ale „jen“ obrovské peníze,
které jsme ze svých kapes zaplatili některým vyvoleným, protože to zákony
umožnily. Jako ve všech kauzách, ve kterých jde o opravdu velké peníze, jako
jsou zbraně, alkohol, drogy, nebo obchod s bílým masem, došlo
nakonec i v této kauze k násilné trestné činnosti a dokonce i k vraždám.

Kniha má podtitul Můj přítel vrah. Do jaké míry souvisí se stejnojmenným
dokumentem, rozhovorem s jedním aktérů kauzy Jiřím Večeřem ve vězení, který
měl mezi diváky České televize obrovskou odezvu?

Asi se v tomto rozhovoru nedá popsat vše, co kniha obsahuje, tedy aspoň ve
stručnosti. Žádná z vražd, k nimž v kauze LTO došlo, nebyla nikdy vyšetřena.
O vyšetření a potrestání viníků jedné z nich, vraždy Lubomíra Holého, který
byl prostředníkem obchodů mezi Chemapolem a dalšími odběrateli, byla
policií zdokumentována až poté, kdy se Jiří Večeř
vrátil ze
zahraničí a sám dobrovolně policii poskytl informace o
své roli a také o roli dalších aktérů. Policie téměř rok ověřovala, zda to,
co Jiří Večeř uvedl, se zakládá na pravdě. Po zhruba devíti měsících
pozatýkala ty, kteří se na vraždě Lubomíra Holého nějakou formou podíleli.
Takže ano, součástí knihy jsou i rozhovory s Jiřím Večeřem, část naší
korespondence, a Jiří Večeř je také jejím spoluautorem.

Jednou z obětí olejářské mafie měl být také novinář Stanislav Čech. I o tom
se čtenář v knize dozví?

Jistě. V souvislosti s přípravou vraždy tohoto novináře hraje velkou roli
Vratislav Kutal. Abychom pochopili proč, musíme se vrátit do
let 1990 – 1994. V té době byl Vratislav Kutal šéfem
hospodářské kriminálky v okrese Šumperk. Ve stejné době, tedy v letech 1990
– 1994 „protekly“ jeho firmami miliony litrů nafty, z níž neodváděl daně jen
proto, že ji nazýval LTO. Za návod k vraždě novináře Čecha byl Vratislav
Kutal odsouzen k 10 letům vězení. Rozsudek potvrdily postupně všechny
odvolací instance. První odvolací soud v období, než vynesl rozsudek,
propustil Vratislava Kutala z vazby a vrátil kauzu první instanci. Soudce
vyslechl dalších asi 30 svědků a v celé šíři původní rozsudek potvrdil.
Takže Vratislav Kutal měl v létě 2002 nastoupit výkon trestu a to za návod k
vraždě novináře a za organizátorství výbuchů u Olomouckého soudu. Nestalo se
tak, Vratislav Kutal zmizel. Zatčen byl až téměř o dva roky později na
Slovensku.

Znamená to, že by si měl ještě dnes odpykávat trest. Dokonce ještě ani
neuplynula doba, kdy by si mohl podat žádost o podmínečné propuštění. Jak je
tedy možné, že je Vratislav Kutal z vězení venku?

Mne to zase tolik nepřekvapuje. Když budu upřímná, musím říct, že jsem něco
podobného čekala už dřív. Občas při soudním jednání dojde k situaci, kdy
soudce pohrozí některé ze zúčastněných stran trestem za „pohrdání soudem“.
Kdybych znala termín jednání
soudu, který takto rozhodl, určitě bych se ho účastnila.
Když pro nic jiného tak pro to, abych paní soudkyni Marcele Benešové
pohrdání jejím soudem vyjádřila. Co jiného bych mohla taky udělat v situaci,
kdy soudkyně vázaná zákony, výrokem, kterým Vratislava Kutala propustila na
svobodu, vyjádřila vlastně svoje pohrdání soudem, který Kutala do vězení
poslal. „Vysvětlení“, kterého se dostalo občanům, že totiž neměla k
dispozici celý spis, ale jen jeho fragmenty, jistě neznamená, že nezná
paragraf, na základě kterého byl Vratislav Kutal odsouzen. Je to paragraf o
zvlášť nebezpečné trestné činnosti, který vůbec neumožňuje odsouzenému, aby
si podal žádost o podmínečné propuštění dříve než po dvou třetinách
odpykaného trestu. Případ Vratislav Kutala je doslova raritou. Byl propuštěn
téměř na
den po odpykání poloviny trestu! Proti rozhodnutí
neprotestoval ani státní zástupce. O tom, že se jedná o podmínečném
propuštění Vratislava Kutala minulý rok v říjnu jsem se dozvěděla, až když
byl venku.

Jakou roli hrál Vratislav Kutal v celé kauze LTO?

Vratislav Kutal byl jednak blízkým přítelem zavražděného Lubomíra Holého,
ale také jednou z hlavních postav obchodů s LTO. Přes jeho konta prošly
miliardy. Jeho účast na vraždě Holého se neprokázala, z návodu k této vraždě
byl ale obžalován a dnes si odpykává patnáctiletý trest jeho nejbližší
spolupracovník, Milan Šišma. Oba byli na pohřbu Lubomíra Holého. Vratislav
Kutal vdově po Holém nabídl, že se jeho právníci postarají o pozůstalost po
Holém. Opravdu se o ni postarali, a to dokonale. Když skončili, zůstalo
Holému na účtu 12 tisíc korun a asi 600 šilinků. Absurdita spočívá v tom, že
nejméně dvě z firem Holého měly roční obrat zhruba tři miliardy.

Knihu Krvavé oleje, čítající 456 stran, vydalo předloni nakladatelství
Cygnet v nákladu sedmi tisíc výtisků. Pět tisíc výtisků se prodalo velmi
rychle. Pak však, tvrdí František Kostlán a Jana Lorencová, kniha přestala
být na pulty dodávána, ačkoliv zájem o ni trval. „Mne samotnou překvapilo,
že se na mě začali obracet potenciální čtenáři přímo: buď si zjistili moji
soukromou adresu, nebo mi psali do televize, případně e-mailem,“ říká
Lorencová a dodává: „Nicméně ta kniha existuje a existuje i možnost si ji
objednat.“ To lze zjistit prostým zadáním Krvavých olejů do internetového
prohlížeče. Kromě takto vyhledaných možností lze publikaci objednat adrese:
krvave.oleje@seznam.cz.

Co se stalo s těmi penězi?
Co se s těmi penězi stalo, nikdy policie nevyšetřovala. Jsem přesvědčena, že
na kontech Holého musely být v době jeho smrti přinejmenším stovky milionů.
Do jeho
trezoru, který byl zaplňován i několikrát za týden, se
vešlo přibližně 80 až 100 milionů. Já osobně si mohu myslet co chci a čtenář
si to bude umět dát dohromady taky, že? Chci zdůraznit, že peníze nebyly
nikdy žádnému z obchodníků s nezdaněnou naftou zabaveny, zůstaly jim
obrovské majetky. Obrazně řečeno si za ně mohou koupit „justiční paláce i s
jejich obsahem“.

Vratislav Kutal se proti rozsudku za návod k vraždě novináře a organizování
výbuchů u olomouckého soudu několikrát odvolal. Jak soudní jednání
probíhala?

Všechny instance rozsudek soudu prvního stupně potvrdily. Vratislav Kutal se
krom jiného „dovolal“ asi před rokem k té části rozsudku, kde se jednalo o
organizování výbuchů u olomouckého soudu. Tomu jednání jsem byla přítomna.
Hodně mne překvapilo, když Kutalův obhájce nechal jako svědka obhajoby
předvolat policistu Pavla Doboše. Překvapilo mne to hlavně proto, že v době,
kdy běžely obchody s LTO, byl Doboš dokonce šéfem týmu PRODUKTY, jednoho ze
specializovaných týmů, které tuto kazu šetřily.
V průběhu jednání byl tento policista skutečně vyslechnut. A já jsem znovu
žasla, co všechno je u nás možné. Pavel Doboš nejprve tvrdil, že Vratislava
Kutala vlastně osobně ani nezná. Na několikrát opakovanou otázku soudce
Vlasáka trval na svém. Soudce Vlasák mu poté přečetl některé záznamy z
policejních protokolů staršího data. Vyplynulo z nich, že Pavel Doboš byl
dobrým osobním známým Vratislava Kutala. V první polovině 90. let ho dokonce
žádal, aby mu zajistil dobrého advokáta pro syna, který se měl účastnit
přepadení. Doslova šokem pro mne bylo prohlášení Doboše, že Vratislav Kutal
byl po celou dobu „policejním informátorem“ v kauze LTO. S ohledem na to,
jak šetření Dobošova týmu probíhalo a jaké byly jeho výsledky mohu pouze
konstatovat, že došlo k záměně postav. Nikoli Kutal byl policejním
informátorem Pavla Doboše, což ostatně budí smích každého, kdo kauzu LTO
aspoň trochu zná, ale že právě tento policista byl informátorem Vratislava
Kutala. Mimochodem, informátoři jsou většinou placení a já nemám nejmenší
důvod pochybovat, že ani v tomto případě nešlo o charitativní činnost! Na
Kutalovu stopu v době, kdy po něm pátraly policejní sbory celé Evropy,
navedl policisty soukromý výjezd Doboše na setkání s Vratislavem Kutalem, k
němuž mělo dojít na Slovensku. Bylo to v době, kdy už po Kutalovi pátral
Interpol a kdy byla prvořadá povinnost policisty Doboše informovat
nadřízené, kde se Kutal pohybuje. Dalším šokem pro mne bylo, že v době, kdy
tento policista vypovídal a lhal před soudem, tedy zhruba před rokem,
zastával funkci šéfa hospodářské kriminálky PČR města Prahy. Pavel Doboš je
šéfem hospodářské kriminálky dodnes . Pokud by snad tento post opustil,
odejde s výsluhami, které bude pobírat do své smrti, stejně jako Vratislav
Kutal, který v roce 93 policii opustil po 20 letech. Také on výsluhy,
odpovídající odslouženým letům bude pobírat do své smrti.

Aby mechanismus rozkrádání fungoval, musely být přijaty zákony v podobě,
která těm obchodníkům vyhovovala.

Samozřejmě. Bez toho, aby ze zákona bylo umožněno naftě říkat LTO, by nic z
té kauzy nemohlo beztrestně fungovat. Od začátku přitom všichni věděli, že
se ta nafta rovnou z cisteren odstavených na nádražích vozí k čerpacím
stanicím, kde ji všichni kupujeme za cenu s daní. Přitom rozdíl ve výši daně
za LTO a za motorovou naftu se pohyboval mezi 10 a 14 Kč za kilogram, podle
momentální úpravy. O tuto částku dávali obchodníci s LTO státu méně, než
kdyby byla ta nafta zdaněna jako nafta.

Zkus říct ve zkratce, v čem spočíval největší problém.

V neochotě tehdejší vlády a vedení tehdejšího ministerstva financí vzít na
vědomí povinnost vyplývající z logiky jejich postavení, a to zabezpečit co
největší přísun financí do státní pokladny a chránit tak zájmy občanů. Z
logiky věci tak mělo být ministerstvo financí stranou žalující v kauze LTO.
Ale opak byl pravdou. Tehdejší MF ČR navrhlo zákony, podle kterých jsme
všichni zaplatili daň za naftu, čili tu podstatně vyšší částku, ale současně
MF ČR v několika variantách umožnilo, aby do státní pokladny šly daně
vybrané za LTO, to znamená že rozdíl – oněch 10 až 14 korun – se „ztratil
někde cestou“, „mezi cisternami s naftou a státní kasou“. Ministerstvo
financí si navíc přisvojilo právo podávat k těmto zákonům vlastní výklady
policistům, celníkům i finančním úředníkům.

O kolik peněz přišel stát, potažmo daňoví poplatníci kvůli kauze LTO?

Policisté oficiálně připustili, že může jít přibližně o 60 miliard. Já jsem
ale přesvědčena, že ta částka je mnohem, mnohem vyšší. Krom jiného v ní
nejsou zahrnuty ani daňové úniky, ke kterým došlo vývozy motorové nafty
prostřednictvím Chemapolu. I v tomto případě šlo o další miliardy, které
jsme jako občané ze zákona zaplatili.

Jak Chemapol získal vývozy miliardy?

Jednoduše. To, co přijelo do republiky jako LTO, se pouze přejmenovalo na
motorovou naftu a tentýž vlak jel do zahraničí, například do Německa, nebo
do Rakouska a státní pokladna tak vracela Chemapolu DPH a spotřební daň.
Totéž se odehrávalo v případě, že Chemapol jako obchodní organizace nakoupil
od českých rafinérií naftu označenou jako LTO za cenu LTO (cca 3,80 Kč – 4
Kč za kg), a pod označením motorová nafta ji rovněž vyvezl do zahraničí.
Teoreticky tentýž vlak mohl dokonce křižovat střední Evropou pouze fiktivně,
aniž by se fyzicky pohnul na kolejích.

Měli tenkrát obchodníci s nezdaněnou naftou včetně Chemapolu z něčeho obavy?

Určitě. Myslím si, že hlavně z toho, aby ten „kšeft století“ neskončil
příliš brzy. Musíme si uvědomit, že na tu naftu jezdila veškerá vojenská
technika, jezdily na ni lokomotivy Českých drah, jezdily na ni Avie, které
ráno rozvážely rohlíky. Jezdily na ni autobusy ČSAD i vznikajících
soukromých dopravců. Jezdila na ni osobní auta. A právě díky tomu, že zákony
umožnily dvojí pojmenování pro tentýž výrobek, toto všechno fungovalo.
O pár let později jsem se dozvěděla, že až 96% objemu motorové nafty
spotřebované v naší republice byla nafta nezdaněná jen proto, že se jí
říkalo LTO. My jako spotřebitelé jsem žili v domnění, že daň, kterou byla
zatížena nafta, a kterou jsme platili, putuje do státní pokladny. Tak to
mělo být. Jenomže tehdejší vláda připustila, aby se místo státní kasy
těmito daněmi plnily kapsy a trezory „zvláště vybraných jedinců“. Kdybych
měla charakterizovat sumy, které se do státní poklady dostaly, musela bych
říct, že se blíží nule. Stát nikdy od obchodníků s nezdaněnou naftou peníze
nevybral, v několika případech byla sice daň nakonec vyměřena, ale nikdy
nebyla vybrána.
Navštěvovala jsem tehdy často ministerstvo financí a setkala jsem se tam
prvně s protimluvem „legální daňové úniky“. Dodnes se s tím nemohu vyrovnat.
Dodnes to považuji za popření principu demokracie. Za popření role, kterou
vláda a jednotlivá ministerstva měla sehrávat.

Nakonec to odnesli „náhradní pachatelé“.

Přesně tak. Stát se tvářil jako by se chtěl „zahojit“ na tzv. bílých koních,
kteří papírově převáděli naftu na LTO. Ti byli nakonec odsouzeni za tyto
obchody, přičemž každému logicky uvažujícímu člověku bylo jasné, že u nich
ty peníze nejsou. A těm, kteří ty peníze měli, na ně nikdy nikdo nesáhl.
Ostatně v řadě dalších kauz vidíme totéž. Někdo je odsouzen za násilnou
trestnou činnost v hospodářské kauze, z níž získal mnohamilionové částky,
ale k zabavení majetku nedochází.

Byla jsi dlouho vlastně jediným novinářem, který se touto kauzou zabýval.

Na přelomu roku 1992 a 1993 došlo k rozpadu federace, ale ty daňové úniky
fungovaly už předtím, i když tenkrát šlo o daň z obratu. A dokonce všechno
nasvědčuje tomu, že ti zasvěcení se na tuto loupež připravovali už v období
před listopadem. Já jsem měla štěstí, že jsem se relativně brzy seznámila s
tím, co se děje, i když to bylo až po rozpadu federace. Tenkrát totiž byla
přijata nová daňová soustava, kterou připravoval odbor MF ČR, (odbor 24) pod
vedením Jana Klaka, náměstka ministra financí Ivana Kočárníka. Jan Klak
sliboval, že díky novým zákonům dojde k zastavení daňových úniků na PHM.
Myslím si, že tomu tenkrát všichni věřili. I já. Navíc o obrovských sumách,
které nešly do státní pokladny, se tolik tenkrát ještě nevědělo. S tím, o
jak velké peníze se jedná, a jakou roli v tomto směru hraje vláda a
ministerstvo, jsem se seznamovala i já postupně. Postupně jsem rozkrývala
princip toho, co se tady odehrávalo. Ona tenkrát ta situace byla celkově
velmi zvláštní. O tom, co se odehrává, věděli policisté, věděly o tom různé
kontrolní orgány, věděli o tom hlavně celníci a finanční úřady. Jenomže
zákony jim neumožňovaly dokonce ani to, aby si poznatky mezi sebou
vyměňovali. Úředníci finančních úřadů nesměli poznatky předávat dokonce ani
policistům, neboť naši zákonodárci přijali zákony, podle kterých jim hrozily
až půlmilionové pokuty, pokud by jim něco takového bylo prokázáno. Takže to
fungovalo tak, že se scházeli v hospodě na pivo nebo na kafe a tam si jako
spiklenci vyměňovali poznatky, ke kterým došli. Já sama jsem byla několika
takovým schůzkám přítomna, a nejenom to. Poznatky o dovozech nafty, o
konkrétních cisternách a firmách, jsem tenkrát sama přenášela mezi
policisty, celníky a finančními úředníky.

Takže o tom věděli opravdu všichni?

Ano, tvrdím to dodnes a mám pro to řadu důkazů. Všichni věděli, o co jde.
Všichni věděli, že je to obrovský podvod na občanech, díky němuž je stát
ožebračuje. Nechává je platit peníze, které nejdou do státní pokladny.
Osobně si myslím, že někde tady můžeme hledat vysvětlení oněch dodnes
nevyjasněných sponzorských darů pro politické strany. Jsem přesvědčena, že
právě to byly peníze od sponzorů, ať už nikdy neexistujících, nebo mrtvých,
na jejichž původ si nikdo nechce vzpomenout. Když jsem mluvila s některými
obchodníky s LTO, varovali mne. Tvrdili například, že se peníze v hotovosti
„vyvážely“ na některá konta například do Lichtenštejnska a do Švýcarska.

To se s tebou nebáli obchodníci s LTO, respektive s motorovou naftou,
mluvit?

Jak kteří. Ti, co byli v tom řetězci postaveni hodně vysoko, se nebáli.
Věděli totiž velmi dobře, že je zákony chrání. Že závěry, ke kterým já
docházím, jsou sice pravdivé, na druhé straně se mi vlastně mohli vysmívat.
Protože ty zákony, tak jak byly postaveny, nedovolily policii nikoho stíhat.
Tvrdili mi dokonce, že moje práce směřuje proti zájmu tehdejšího vedení
státu, který se touto formou snaží vytvořit novou vrstvu bohatých. Paradoxně
mezi obchodníky byli už tenkrát policisté, a to v době, kdy ještě byli ve
službě, byli mezi nimi i vojáci z povolání, důstojníci, ale i pekaři a
úředníci, kteří pouhým škrtem pera vydělávali miliony. Byli mezi nimi i ti,
kteří od začátku věděli o co jde a po listopadových změnách přešli na
„druhou stranu“, i policisté, celníci, zaměstnanci finančních úřadů (FÚ),
kteří viděli, co se děje, a stali se postupně zaměstnanci nebo partnery
firem, které jely v olejích a které oni sami původně z titulu svého
postavení vyšetřovali.

Jak je to možné? Proč se tedy něčím „právně nepostižitelným“ policie vůbec
zabývala?

Policisty v tom, že nemohou nikdy nic vyšetřit, utvrzovalo vedení tehdejšího
ministerstva financí, respektive Jan Klak. Právě z jeho odboru vycházely
tzv. „vysvětlivky k zákonům“, které MF navrhovalo. V těchto vysvětlivkách se
říkalo policistům, celníkům, i finančním úředníkům, že jde o legální
obchody. V první fázi nebyl postižitelný vůbec nikdo a až někdy na jaře roku
1994, podle další „vysvětlivky“ Jana Klaka, šlo stíhat pouze tzv. bílé koně,
kteří, mnohdy za pár stovek, formálně přejmenovali LTO na motorovou naftu,
většinou aniž by tušili, do čeho se zapletli. Kopie „prováděcích vyhlášek“
podepsané Klakem mám. Mám také podepsané kopie vysvětlivek vydávaných MF a
znám také několik desítek bílých koní, kteří jako jediní byli za obchody
potrestáni. Většinou šlo o chudáky, kterými jsou dodnes. Místo těch, kteří
jsou podepsaní pod zákony a místo těch, kteří na obchodech vydělali
miliardy, si mnozí z nich odpykávají mnohaleté tresty. V tom lepším případě.
V tom horším nežijí. Pokud jde o práci policistů, bylo mi jasné velmi brzy,
že jde jen o další vyhozené peníze, protože v závěru šetření policisté
stejně musejí dospět k závěru, že se obchody odehrávaly v souladu se
zákony.

Tvá kniha má velký záběr. Jak ti při tom všem bylo, co jsi viděla, cítila,
prožívala?

Ano, o tom všem jsou Krvavé oleje. Nevím, jestli si to umí někdo představit.
Viděla jsem, že jsou z kapes lidí rozhodnutím státu vytahovány peníze a stát
předstírá, že plynou do státní pokladny. Přitom jsem věděla a měla důkazy o
tom, že nás občany tehdejší vláda sice zavázala ze zákona ty peníze platit,
ale stejná vláda už tenkrát věděla, že ty peníze nikdy do státní pokladny
nedoputují. Viděla jsem, že ministerstvo financí připravuje zákony, které
dokonce v principu brání tomu, aby daně za naftu označenou jako LTO, státní
pokladna vybírala. Byly to zákony, které bránily policii obvinit zloděje,
protože oni vlastně zloději nejsou, neboť jednají v souladu se zákony. To už
jsem pracovala v Českém deníku, jehož vydavatelem byl Josef Kudláček. Pro
něj jsem tehdy napsala řadu reportáží. Vzpomínám si, že někdy v roce 1994 se
jedna z těch celostránkových reportáží jmenovala: Organizovaný zločin dosáhl
stadia dokonalosti: Platí si legislativu.

Odpovědí na takové výkřiky bylo mrtvé ticho. Ministra Kočárníka nevyvedl z
míry ani článek, který vyšel o pár dnů později pod titulkem Kočárníkovo
ministerstvo – kozel v roli zahradníka. Začala jsem žít s vědomím, že tak to
prostě funguje, a že to je boj, zjednodušeně řečeno, proti všem, kteří mohli
něco napravit. Zároveň jsem si začala uvědomovat, že nemám nejmenší šanci
cokoli prosadit, protože ti silní jsou „oni““a oni rozhodují a oni to
nedovolí.

Napadlo tě někdy podat trestní oznámení? Ať už na známé nebo neznámé
pachatele?

Nejen že mne to napadlo, já jsme je podala, dokonce dvakrát. Po čase jsem
dostala odpověď, že prošetřením indicií, které jsem uvedla v TO se ukázalo,
že informace, které jsem uvedla, jsou pravdivé a že díky mému TO vznikl tým
Daně, který měl celou kauzu šetřit. V čele týmu stál mjr. Pavel Vydrář,
jeden z mála skutečných odborníků zasvěcených do této problematiky, poctivý
a zkušený policista. Tým Daně skončil v okamžiku, kdy sáhl do vyšších pater.
Kdy se dostal ke jménům konkrétních osob z tehdejšího ministerstva financí a
tehdejší vlády. Vlastně byly postupně rozpuštěny tři specializované týmy,
které se kauzou LTO zabývaly.

O několik let později se přece jen podařila nějaká legislativní změna. Jak k
tomu došlo?

Já mám tak trochu buldočí povahu. Prostě jsem se s tím nechtěla smířit. Tlak
na tehdejší vládu a jednotlivá ministerstva začal být neudržitelný a také v
Parlamentu ČR nebyli jen lidé zasvěceni do podvodů, ale i takoví, kterým ta
situace, poté, co se s ní seznámili, vadila. Takže v roce 1995 byl přijat
zákon, podle kterého se všechno, co mělo složení motorové nafty, muselo
zdanit, a daně se vrátily pouze tomu, kdo prokázal, že tuto komoditu
skutečně použil k vytápění. V platnost vstoupil v roce 96. Komický byl odpor
tehdejšího ministra financí, když tvrdil na půdě parlamentu, že takovéto
znění zákona nesmí být přijato, neboť takovou úpravou zákona bude
odstartována vlna daňových úniků. Komický proto, že Ivan Kočárník, stejně
jako já, velmi dobře věděl, že není z čeho „daňově unikat“, když nejméně z
90% motorové nafty, která se na území České republiky vyskytovala, není daň
stejně vybírána.. Takže se dá říct, že tehdejší úprava, k níž došlo z
iniciativy poslanecké sněmovny, byla nakonec přijata vzdor vůli ministerstva
financí.

Díky tvojí práci ta kauza nezůstala pod nánosem dalších podvodů v
zapomenutí a čas od času se někde vynoří. Vidíš ve vydání knihy Krvavé oleje
pro společnost nějaké poučení či naději?

Šlo o strašně velké peníze, které si obyčejný smrtelník těžko umí
představit. Svým způsobem to byly začátky změny uvažování mnoha lidí. Nevím
jak jinak bych to lépe vyjádřila, ale jde hlavně o pokřivené myšlení, jde o
to, že tam někde jsme se začali přizpůsobovat lžím a postupně jsme je
přijali, jako součást běžného života. Provází nás to už léta. Řada z nás
nechápala, co se vlastně děje. A možná jsme si ani nechtěli připustit
možnost, že by se takových obludností mohli dopouštět lidé, kterým jsme
věřili, kterým jsme ve volbách dali své hlasy a o nichž jsme byli
přesvědčeni, že jsou zárukou společenského vývoje tím správným směrem. Hodně
dlouho nám nedocházelo, že pravda a láska nemůže zvítězit nad lží a
nenávistí jenom proto, že si to přejeme. A než jsme pochopili, že pro to
musíme něco udělat, bylo už pozdě. Byly tady špinavé peníze, byly tady mafie
a mafiánské praktiky, byla tady lež a podvody. I když si to nechceme
připustit, myslím si, že nás to ovlivnilo všechny.

Z čeho tak usuzuješ?

Jinak bychom nikdy nemohli akceptovat například „zapomnětlivost“ čelných
politiků, kteří nikdy hodnověrně nevysvětlili původ peněz, z nichž v té době
žily jejich politické strany. Jak jinak bychom mohli akceptovat výroky
soudů, podle nichž se ničeho nedopustili milionáři z této kauzy až do
okamžiku, kdy se začalo vraždit. Jak jinak bychom si zvykli na kauzy Kožený,
Krejčíř, Mrázek a další a další. I když té naděje tam moc nevidím,
považovala jsem nějak za svoji povinnost zachytit atmosféru té doby, a taky
za svoji povinnost nepřipustit, aby se zapomnělo na to, co první
polistopadové vlády na svých občanech spáchaly. Ta zrůdnost totiž také
spočívá v tom, že mezi jejich prominenty vyvolené k tomu, aby si do svých
kapes nacpali naše peníze, byli tehdy především pracovníci bývalé StB,
policisté z období normalizace, vojenští důstojníci atp. Celá tato akce byla
provázána zcela jednoznačně na síť KGB. Vyplývá to z řady poznatků, k nimž
jsem během svého pátrání dospěla a hlavně z řady jmen, na která jsem
narazila. Když jsme tzv. zvonili klíči, nemohli jsme tušit, čím vším
projdeme. Věřili jsme těm, kteří se z naší vůle, z vůle občanů, dostali do
čela státu, stejně jako jsme věřili sobě. Moc se nám to nevyplatilo.
Pohrdání morálními principy, postupné povýšení majetku získaného jakoukoli
formou, dokonce i tou nejšpinavější, se stalo součástí každodennosti. A ten,
kdo to nepochopil, je často považován za hlupáka.

převzato z idnes.cz

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
V areálu bývalých Libereckých výstavních trhů (LVT) již deset let funguje Technické muzeum Liberec. Nyní zde má ale vzniknout výstavba bytových domů a lidé
Stavební společnost Brex byla dlouhé roky významným hráčem v regionu. Dostávala poměrně velké procento zakázek a její vlastníci měli blízko k politikům, zejména k
Letošní Mezinárodní festival animovaných filmů Anifilm proběhne v Liberci od 7. do 12. května. Jako každý rok se v jeho soutěžním programu představí to
Fungování kontroverzního parkovacího domu u krajského úřadu, kde jedno stání vyšlo na více jak milion korun, ukazuje, že dotace 84 milionů, kterou na něj