O Tibeťanech, Liberečanech, pomatenosti Západu a vypočítavém pokrytectví

Dne 10. března tohoto roku byla před radnicí a novináři vyvěšena tibetská vlajka. Tedy oficiální vlajka tibetské exilové vlády. Jejího mediálního vyvěšení se účastnily někteří liberečtí radní, jako Ondřej Červinka nebo Naděžda Josífková (oba ODS). Minimálně z dvou úhlů pohledu trošku absurdní, leč příznačný, výjev, který si jistě zaslouží komentář.

Začněme samotným fenoménem vyvěšování tibetské vlajky. Město Liberec se tak připojilo k akci Vlajka pro Tibet, která v České republice probíhá v rámci mezinárodní kampaně již od roku 1996. Podle vyjádření mluvčích radnice se i Liberec připojuje k solidární akci, kterou lidé na celém světě vždy desátého března vyjadřují svou podporu nenásilnému boji Tibeťanů za lidská práva, svobodu a nezávislost. A to v den výročí národního povstání Tibeťanů z roku 1959, kdy povstali proti čínské okupaci z roku 1959. Povstání bylo krvavě potlačeno a během několika měsíců si vyžádalo život zhruba 87 000 Tibeťanů.

Fenomén podpory Tibetu je na Západě velice rozšířený a oblíbený. Získal si spoustu přívrženců, kteří zajisté myslí svou podporu upřímně a proto, jak se tomu často děje, stala se podpora Tibetu i výrazem parazitismu a populismu politiků, kteří se snaží sbírat u zmíněných lidí své volební body. U tibetské otázky je to o to paradoxnější a absurdnější, že spousta lidí (včetně zmíněných politiků) nemá o historii země ani vlajky, ani celého současného problému příliš mnoho znalostí. Nastupuje tu idealizace tibetské kultury a samotného, předokupačního Tibetu, jako vytouženého pozemského ráje, bájného království Šangri-la, kde ustal koloběh utrpení a znovuzrození, beránek žije v harmonii s tygrem a všemu vládne duch Probuzení a Pravdy. Snad je to, na Západě jako kolovrátek vracející se, výraz útěku z nespokojenosti s vlastní realitou na bájný, daleký Východ, za jeho „moudrostí“.

Ovšem historická realita má tolik daleko do filmů s Bradem Pittem…Už sama vyvěšovaná vlajka není nic jiného než válečná standarta, kterou pro nejsilnější řeholi tibetského lámaismu (reprezentované současným dalajlámou) navrhl vyslanec militaristického, fašistického Japonska ve dvacátých letech 20. století. Pod touto vlajkou se stihly odehrát i krvavé konflikty mezi zmíněnými řeholemi (sektami – jak je označují sami Tibeťané). Poslední taková válka proběhla ještě v roce 1948.

O moudrosti a mírumilovnosti vedoucí vrstvy obyvatelstva – lámů, svědčí fakt, že např. čtyři přímí předchůdci současného dalajlámy (s vyjmou toho třináctého, který zemi poněkud modernizoval) byli otráveni, často v ještě v dětském věku. Ostatně ještě za 13. dalajlámy, hluboko ve 20.století, měli kláštery plnou světskou a soudní moc, včetně moci výkonu trestů. Místní náboženští hodnostáři používali drastických trestů ( např. vypichování očí, uřezávání uší, nosů, usekávání rukou a trhání nohou, lámání vazu pomoci nošení kamenného klobouku..) za takové přečiny jako je četba jiné než náboženské literatury či studium cizích jazyků. 97 procent obyvatelstva byla negramotná a průměrný věk přesahoval něco málo přes třicet let života. O právech žen nemůže být ani řeč, stejně tak například o zdravotnictví (vše se řídilo náboženskými texty a kodexem). Z tohoto pohledu člověka nepřekvapí, že se pověstného ničení klášterů během kulturní revoluce v šedesátých letech 20. století účastnili především sami Tibeťané (čínských rudých gardistů bylo v zemi cca jen sto), kteří si tak vyřizovali účty se symboly bývalého útlaku.

Tibet byl zkrátka před okupací čínskou armádou (jejíž krvavost nelze popřít) krutou, feudální teokracií s otrokářskými rysy. Tedy zcela jiná země a jiné poměry, které jsou Tibetu vykreslovány v hlavách lidí bohatého Západu. Ostatně zmiňovaný slavný film Sedm let v Tibetu, kde hollywoodský playboy Brad Pitt ztělesňuje rakouského horolezce Heinricha Harrera, je toho nejlepším důkazem. Autoři filmu o přátelství malého dalajlámy a zlatovlasého sympaťáka nám zapomněli sdělit, že Heinrich Harrer byl od roku 1933 členem v Rakousku ilegálních, nacistických oddílů SA a postupně zde získal hodnost Oberscharführer (velitel čety, družstva). V roce 1938 po anšlusu Rakouska vstoupil do NSDAP a oddílů SS. Svého nacistického smýšlení i přesvědčení, že dějiny světa ovládají Židé se nevzdal do smrti. O čem asi malému dalajlámovi tak mohl vyprávět a co si povídali ještě v devadesátých letech, když se jako starci setkali…?

Proč jsme ale obsáhli tento, snad ne moc nudný, ale i tak trošku delší historický exkurz a co má souvislost s Libercem? Při pohledu na to, jak politici (a nejen ti liberečtí, ale např. i poslanci – zde třeba exceluje svou inteligencí pověstná K. Jacques za SZ) vyvěšují tibetskou vlajku se člověk nejen neubrání pocitu trapnosti nad pokrytectvím a parazitismem politiků. Ti velmi často o tibetské problematice nevědí vůbec nic a takovéto „vyjádření solidarity“ mnohdy až dehonestuje utrpení tibetského lidu (ať pod okupační správou nebo krutovládou lámů).

Zároveň ale jednoho zarazí, jak je podobně pokrytecké divadlo, vzhledem k závažnosti tématu, vůbec možné. Ne v teokratické tyranii Tibetu nebo v Číně, kde vládne otrokářský kapitalismus bez přívlastků, ale na vzdělaném a bohatém Západě, kde je dostatek svobody a informací. Jak můžeme my sami po politicích chtít průhledné hospodaření s naším (veřejným) majetkem, dodržování demokratických a morálních zásad, když jsme sami svolni a souhlasíme s podobnými pouťovými projevy politické kultury? Český filozof Zbyněk Fišer ve své monografii o Buddhovi zdůraznil jeden moment tohoto učení, které jej dělá přitažlivým i pro sekularizovaný Západ. Je to požadavek vzdaní se čekání na nějakou nadpozemskou spásu, ale naopak důraz na cestu racionální uvědomění si reality světa a vlastního místa v něm. Odvrhnutí přetvářky vnitřní i vnější a zaujetí aktivního postoje ke světu. A to platí jak pro jedince, tak celou společnost i veřejný život.

Jaroslav Tauchman

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Letošní Mezinárodní festival animovaných filmů Anifilm proběhne v Liberci od 7. do 12. května. Jako každý rok se v jeho soutěžním programu představí to
Fungování kontroverzního parkovacího domu u krajského úřadu, kde jedno stání vyšlo na více jak milion korun, ukazuje, že dotace 84 milionů, kterou na něj
Lesopark v Fibichově ulici v posledních letech prošel nákladnou úpravou, která z neudržovaného místa vytvořila zajímavou přírodní stezku plnou tůní. Naši čtenáři ale upozorňují
Liberečanům budou ve veřejném prostoru sloužit nové lavičky. Město jich zatím nakoupilo dvacet a již se instalují v ulicích. Milá pozornost ostře kontrastuje s