nášLiberec

Search

Tak pro koho tato země ještě je?

Pokud v zásadě souhlasíme se stručnou analýzou naší situace, jak ji líčí ve své úvaze Stanislav Beránek v článku „Tahle země není pro měkký“ (převzatý z časopisu Nový Prostor internetovým médiem Náš Liberec), musíme z toho vyvodit nějaké závěry. Je-li totiž situace podle autora tak vážná, nemůžeme přece čekat, že nás z toho někdo vyseká. Beránek nejspíš nemusí ani příliš spekulovat, aby mohl tvrdit to, co je známo z veřejných zdrojů.

„Klientelistická skupina představuje nejrozšířenější formu kriminálního podnikání v Česku… základem bývají regionální vazby s kontakty na své politiky. Skupina financuje jejich kariéru a očekává protiplnění: veřejné zakázky, manipulaci s územními plány, prodeje lukrativních nemovitostí…“, uvádí Beránek. Nám Liberečanům by to mělo znít povědomě, zvláště v posledním roce. Politici, kteří vymetli vítěze posledních komunálních voleb, to sice usilovně popírají, ale těžko soudnému člověku namluví, že u nás se nic z toho, co Beránek píše ve svém článku, neděje.

I jen podle výše dluhů v městských rozpočtech by se dalo totiž usuzovat na míru klientelizmu v tom kterém městě- a v Liberci se proto můžeme obávat jedné z nejvyšších v ČR, a to zapřít nemohou. Marné je šermování politických potěmkinovsky-demokratických reprezentací slovíčky o transparentnosti, dobré komunikaci a protikorupčních opatřeních. Pokud nebude vláda města schopná skutečně rázně a prokazatelně skoncovat s vazbami na staré podnikatelské skupiny a pokud nezačne zastupovat zájmy většiny obyvatel svého města nejen řečmi ale také činy, dokud nebude brát ohled na jejich potřeby a hlasy, nezměnilo se nic.

To je ovšem nejspíš beznadějné, protože hlavní hráči na politické scéně- velké politické strany- jsou již dávno součástí organizovaného zločinu, pokud platí to, co tvrdí Beránek. Přes ně totiž zájmové podnikatelské skupiny – a především skuteční hlavní hráči několik nejbohatších rodin – nejen ovládají situaci, ale hlavně zajišťují krytí svých aktivit ovlivňováním policie, státních zastupitelstev a soudů.

Díky tomu všechno vypadá tak legálně a i při náhodném prolomení mlčení, jak jsme mohli vidět v případu Drobil, nebo při odhalení zřejmě významného spiknutí v oblasti práva přímo na právnické fakultě v Plzni, zůstávají aktéři v klidu, protože jejich lidé na strategických místech kauzy uloží k ledu. Vše nasvědčuje tomu, že naše společné „veřejné prostředky, penzijní fondy a zdravotnictví jsou dnes hlavním terčem těchto hráčů“, jak se domnívá i Beránek z Transparency International.

A co si máme myslet jiného, když krajský úřad ovládaný ČSSD bezdůvodně tlačí na odvolání dosud úspěšného ředitele krajské nemocnice, nové vedení ji řídí velmi podezřelým způsobem k nečekanému zadlužení? Když na to opozice upozorní, drze vyhrožují jí soudem a volají: „Kde jsou důkazy?!“ I kdyby doslova ležely na stole.

Jsou si zcela jistí, což dokazuje, že jejich lidé zařídí, aby se nic neprokázalo orgány činnými v trestním řízení. A proč ne, pokud hlavním úkolem těchto orgánů je, má-li Beránek pravdu, chránit své lidi- členy zločinné skupiny. Za důkaz tohoto tvrzení je nutné považovat nápadně malé množství vyšetřených korupčních kauz, do kterých se naši politici zapletli.

Od nás ostatních obyvatel se očekává, abychom jim nechali „klid na práci“, a platili daně, aby i přes všechno to drancování se stát nezhroutil, jako se to stalo v Řecku, Španělsku a zřejmě i v Berluskoniho Itálii. Ten, kdo se pokusí s tím něco udělat, bývá rychle smeten prostřednictvím médií, která jen výjimečně nejsou ještě zcela pod vlivem organizovaných skupin. Jasně, že takhle černobílé to není a ani nemůže být. I v rámci takového ke klientelizmu tíhnoucího systému, existují místa pozitivní deviace. Vše ale nasvědčuje, že mnoho z toho, co Beránek píše, sedí. Jenže co s tím?

Beránek naznačuje čtyři možné varianty, jak se může situace spontánně vyvinout. Tři z nich jsou nepřijatelné, protože nenabízejí řešení pro většinu obyvatel, jen pro těch pár, kteří se zmocnili zdrojů. Takové řešení nemůže vést ke stabilitě společnosti a dějiny to mnohokrát prokázaly. První možnost, že se stávající stav zakonzervuje, když otrávení voliči vzdají pokusy o změnu a přestanou chodit k volbám, novináři rezignují na svou práci a obranné složky státu složí své zbraně, nemá dobré vyhlídky, protože dojdou peníze.

Navíc tento způsob vládnutí vyvolává velkou nedůvěru obyvatel. I špatná vláda totiž někdy udělá něco dobře, ale v atmosféře nedůvěry se ani to nesetká s dobrým ohlasem. Lidé tomu prostě přestanou věřit. Proto přestane mít vládnoucí vrstva spojení s lidmi, kterým vládne. Co jiného také je příčinou jednoho z nejnižších hodnocení politiků v posledním měření popularity profesí? „Druhá možnost je, že oligarchové vstoupí do politiky přímo, jak již naznačil Andrej Babiš“, tvrdí Beránek. Podle mě, by to mohl být spíš Kellner, který se pozoruhodně dlouho drží stranou veškerých skandálů a navíc působí sympaticky.

To by mohlo odstranit pak už zbytečný mezistupeň tzv. demokratických struktur, které se v dnešní podobě jeví stále více lidem jako selhávající, demokracii jen předstírající. Pak bychom byli ovšem zcela závislí na charakteru takového samovládce. Kdyby to byl opravdu schopný člověk, který se na špičku dostal čistým způsobem, možná by zavedl něco na způsob osvíceného absolutismu. Mohly by se naplnit představy monarchistů, ale to snad není možné už ani v pohádce. Mnohem pravděpodobnější je třetí nabízená varianta, totiž vláda populisty, který své moci a nespokojenosti obyvatel zneužije ve vlastní prospěch.

Radikalizace se ostatně už děje, současný stav politiky, která vede k bezmoci a zadlužování drancovaného státu, k tomu nutně vede. A Orbányiovské Maďarsko se touto cestou nejspíš už vydalo. Ani jedna z těchto cest nemá dobré vyhlídky pro nás, obyčejné občany. To, že vypadají všechny pravděpodobnější než čtvrtá Beránkem naznačená cesta (rozvoj občanské společnosti), by nás nemělo mást. Jde nejspíš o nedostatek předvídavosti v rozkládající se společnosti bez směřování.

Vůbec si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že ti z nejbohatších, kteří ve vzájemném boji o sféry vlivu neustále bezohledně rabují veřejné zdroje, disponují tak malou prozřetelností. Jak to, že se nepoučili z nedávných dějin Československa? Překotný vývoj kapitálu a demokracie za První republiky a pak válka a její konec, tak radikalizovaly společnost, že bylo pro komunisty velmi snadné legálně se v demokratických volbách dostat k moci. Když se pak podle bolševického návodu zmocnili všech důležitých mocenských struktur státu a provedli únorový puč, demokracii zakroutili krkem, stejně jako se to předtím podařilo Hitlerovi v mnohem rozvinutějším Německu.

Samozřejmě, že kdybychom se měli znovu dočkat podobného vývoje z levé či pravé strany politického spektra, což mnozí mylně považují za nemožné, nejspíš by se současní bohatí vládci našeho světa a špičkoví manažeři polostátních firem s miliónovými platy hodně divili, že se jim dostává podobného zacházení jako jejich předchůdcům po roce 1948. Majetek zabaven a oni potrestáni. Asi by si moc stěžovali u mezinárodních institucí, ale podle všeho by si to zasloužili. Horší je, že by spolu s nimi byla zlikvidována i demokracie a tu, jak ukážeme dál, nezbytně potřebujeme.

Možná se ale zbohatlíci spoléhají na to, že tentokrát oni sami ovládnou mocenské struktury pomocí stranických aparátů, jejichž vnitrostranickou demokracii umrtvili masivními finančními dotacemi, média že si koupí a zmanipulují, a proto se chovají paradoxně stejně jako kdysi bolševici- s tím rozdílem, že jsou na to minimálně dva velcí a několik malých hráčů, kteří se (zatím) drží vzájemně v šachu při rozdělování sfér vlivu. To ale není podle mého skutečná demokracie, protože kromě zápasu o moc a o zdroje peněz do stranických pokladen nejsou prakticky schopni vládnout, tedy pečovat o tuto zemi tak, aby lidé, kterým je vlastí, měli naději na dlouhodobý stabilní vývoj.

Když přemýšlím, na jakou variantu dalšího vývoje u nás vsadit a které tedy pomáhat na svět, přichází mi na mysl věta, kterou, tuším, pronesl francouzský sociolog polského původu Gilles Lipovetsky ještě na konci minulého století: „Dvacáté první století buď bude etické, nebo nebude vůbec.“ Začíná mi docházet, proč je existence demokracie tak podmíněná etickým chováním všech hráčů. Demokracie znamená nejen respektovat odlišný názor, ale dokonce vyžaduje pěstovat úctu k odlišnému názoru. Jen tak vzniká pestrá a názorově bohatá společnost, kde se najde místo, když ne pro každého, tak rozhodně pro většinu.

Takové společenství je překvapivě stabilnější. Lze to oprávněně srovnat s významem multidiverzity v biologickém smyslu, kde louka bohatá druhy rostlin je stabilnější než monokultura obilí na velkém lánu. Lze však chovat úctu k falešnému hráči? Máme právo respektovat názory těch hráčů na poli demokracie, kteří chrání zločinné spolčení namířené proti majetku občanů této země? Proto je tak nezbytné začít se obracet na etiku, ptát se po etice chování politiků, ekonomů, ale i lékařů, právníků. Nejmarkantnější selhání v této oblasti nám předvádějí právníci, kteří se stávají nezřídka garanty zločinných spolčení. Že právě etika chování členů společnosti má být klíčem k budoucnosti, se začínáme sami učit za dost velkou cenu. A nejen my tady v Česku.

Nikoli samy zákony a síla moci a peněz, nýbrž ochota k dodržování zákonů, tedy míra sebekázně jednotlivých aktérů na trhu, rozhodnou o budoucnosti celé Evropy. Naši současnou českou úroveň nám předvedl vedoucí manažer zkrachovalé Sazky, která měla dominantní postavení na trhu hazardních her díky tomu, že se zavázala pečovat o naše sportovce. Firmu přivedlo nenasytné vedení ke krachu a sportovce na mizinu přes všechny výhody, které jí stát poskytoval. Na výtku, že si v čele podniku přišel za poslední rok na pěkných skoro 50 miliónů hrubého legálního příjmu (zřejmě za dobře odvedenou práci), odpovídá Hušák jen stručně: „Vysoké platy? Nesmysly, kraviny, tečka.“

Nehodlám rozdmýchávat strašidlo třídní nenávisti nebo averzi k bohatým, chci upozornit na aroganci té vrstvy „podnikatelů“, kteří ovládají tuto zemi a ničí její budoucnost. Naši budoucnost, vám, mně, našim dětem ale dokonce i sami sobě. Nemají ani ponětí o etickém podnikání, které tvoří bohatství země a udržuje život tím, že mu vytváří prostředí a naději do budoucnosti. Čert vem Sazku i s Hušákem a možná i s celým tím molochem sportovních svazů zděděných po socialistickém ČSTV. Kdo chce hrát fotbal, zahraje si ho i na plácku na návsi a nemusí mít kvůli tomu kdovíjaký aparát. Problém je jinde. Kupodivu jsou to peníze, derivát moci. Dříve bylo na bankovkách napsáno, že jsou podloženy prací. Už to tam není, a je možné, že jsme na tohle jednoduché pravidlo zapomněli.

Problém nedělají jakékoli peníze, ale ty, o které se tady hrají nekonečné politické tahanice: neoprávněně získané peníze. Peníze, nepodložené a nezdůvodnitelné jakoukoli prací. Peníze, které ani ekonom- náš pan prezident Klaus neumí bohužel odlišit od těch, které jsou poctivou prací podložené. Častěji než o astronomický plat jde o nelegální částky, jaké jsme viděli třeba při aféře PromoPro. Stamilióny takto získaných peněz místo užitku páchají škodu. A to velkou škodu. Likvidují morální potenciál země. Získá-li vaše firma na státní zakázce sto miliónů navíc, proč je nepoužít na další rozvoj firmy- tedy uplacení třeba stovky zainteresovaných úředníků na získání další výhodné zakázky? A klidně můžete dát každému milion a neutrpíte škodu. Kolik jich to odmítne? A čím to škodí?

Charakteru toho kdo dává, toho kdo bere ale i toho, kdo se nechá třeba jako politik zatáhnout do té hry a stane se komplicem, který to všechno kryje. A nepřímo samozřejmě dospívajícím, kteří vidí, že obyčejně pracovat za 15 tisíc hrubého je naprostý nesmysl, když se stačí zapojit do systému korupce buď jako úředník, policista, manažer, a pokud vůbec nic neumí tak jako politik a je vystaráno. Vzniká přesvědčení, že poctivě pracovat se nevyplatí. Tyto peníze postupně zatahují většinu obyvatel do osidel zkorumpovaného systému, kde hlavní, co je třeba mít, je dobrý známý na správném místě.

Tím se postupně namočí, když ne všichni, tak aspoň drtivá většina. V tomto bodě se současný režim vlastně neliší od toho minulého. I tehdy byla většina obyvatel vtažena do podobné hry závazků, lží a mlčení většinu obyvatel, s jediným rozdílem, že nešlo až tak o peníze ale o ideologii. Kritickým bodem tohoto současného způsobu řízení společnosti v nadbytku jsou peníze, které prostě jednou dojdou. A důvěra, která již došla. A toho jsme svědky už celý rok. Prostě je vidět na dno kasy v mnoha státech Evropy. A nedůvěra podkopává celý ekonomický systém západu. Korupce ničí její největší výdobytek- demokracii.

O tom, že nejde o okrajový jev, jak se nás pokouší přesvědčovat populističtí politici, a že naopak je již většina obyvatel do této hry vtažena, svědčí nedávno provedený výzkum. V něm se ukázalo, že většina obyvatel považuje korupci a klientelismus za normální, a jen 6% našich obyvatel je přesvědčeno, že jsou to jevy nebezpečné pro společnost. Používá se to bohužel spíše jako argument proti těm, kdo chtějí systém změnit, když vlastně nereprezentují většinu.

V jiném nedávném výzkumu (společnosti Ernst & Young) zaměřeném přímo na podnikatelskou sféru, se ukázalo, že se od sebe liší evropské země v tom, jak mnoho podnikatelů považuje poskytnutí finanční úplaty v podnikání za normální. Nepřekvapuje, že v zemích tradičně demokratických jako je Francie a Norsko je ochotno překročit etický kodex podnikání tímto směrem jen 5% resp. 6% podnikatelů. To u nás přiznalo takovou ochotu celých 23%, čímž dost překonáváme všechny své sousedy (Německo 10%, Polsko 8%, Rakousko 11%, Slovensko 10%).

V souvislosti s projednávaným tématem nepřekvapí, že nejhůře je na tom Řecko, kde ochotu uplácet přiznalo 44% respondentů. Kam vede taková benevolence k nedodržování nepsaných etických pravidel, je ovšem již zřejmé. Řecko jde tedy příkladem do budoucnosti naznačené Lipovetským: buď bude etické, nebo nebude vůbec. Problém je v tom, že do svého nebytí může stáhnout celou Evropu.

Ačkoli se drancování státních financí organizovanými skupinami zdá být momentálně nejvýhodnější strategií s nejrychlejšími zisky, do budoucnosti míří spíše ty projekty, které se proti všem předpokladům začnou chovat eticky.

To ale u nás nebude vůbec snadné. A jak by mohlo být po té, co několik generací vyrostlo ve společnosti, která byla založena na zločinu a kde mnoho lidí žilo v představě, že je správné a spravedlivé takový stát okrádat! To je taky důvod, proč si myslím, že za současný stav můžeme všichni a že jedinou schůdnou variantou je Beránkem naznačená zdánlivě nemožná čtvrtá varianta vývoje- totiž obnovení občanské společnosti a skutečné přímé demokracie. Lidé se musí o svůj svět sami starat, každý musí vzít odpovědnost za svá rozhodnutí a ta nelze delegovat na profesionály, kteří na celé čáře selhali.

Odpovědnost souvisí se významem slova odpovídat- činit vždy tak, abychom mohli odpovědět komukoli na jakoukoli otázku, bez studu a zastírání. Nelze se spolehnout jen na volnou ruku trhu ani na centrálně řízené hospodářství a účinek zákonů a justice.

Oba pokusy již byly učiněny a nedopadly dobře. Klausovská generace politiků nesnáší aktivisty občanských hnutí oprávněně- představují totiž potenciál skutečné, občany řízené systémové změny, kterou naznačuje Beránek. Že to není jen zbožné přání naivního romantika, mohu doložit. Řízením náhody jsem se dostal mezi lidi, kteří se rozhodli nenechat věci jen tak. Sestavili kandidátku nezávislých osobností Změna pro Liberec a pustili se do boje s mnohem silnějším a zkušenějším soupeřem- klientelistickou strukturou ve vlastním městě zastupovanou dvěma největšími stranami. Že byli odstaveni po krátké době, není žádné překvapení ani žádná katastrofa.

Nejsou zatím dost zkušení, ale ukázali, že se nebojí, že nezradí hned po volbách své voliče, a se změnou ve stotisícovém městě to myslí vážně. Na rozdíl od minulého režimu nesedí dosud v celách věznic, ale v opozici. A mohou svou věc táhnout dál. Snadné to nebude, na to je ve hře příliš mnoho peněz- tím je motivovaná složitá chobotnice vztahů, v níž původní stavební firma Syner představuje nejspíš jen malou část.

Struktura sahá také příliš vysoko, než by ji bylo možné jednoduše odstavit. Má v rukou nástroje státní moci, které již ovládá. Lokální uskupení se nemůže opírat o podporu celostátně působící strany, nemůže ovlivnit tvorbu zákonů. Přesto jsem stále více přesvědčen, že právě v lokálních uskupeních občanů zaměřených na místní problémy, v jejichž řešení tak selhávají velké „demokratické“ strany, je kupodivu naděje do budoucnosti spíše než v obnově kultury velkých politických stran. Pro většinu technokratů a profesionálních politiků jsou to možná jen směšné pokusy naivních snílků. Samozřejmě, že zastupitelé zvolení za podobná sdružení jako je Změna pro Liberec přinášejí do jednání zastupitelstev jiný jazyk, se kterým si dlouholetí političtí harcovníci nevědí rady, když je hodnotí podle vlastních měřítek. Myslím, že se obávají, že jde jen o takový trik, jak se dostat k moci a vypálit jim rybník.

Asi ani nechápou, že někdo může myslet řeči o protikorupčním nastavení pravidel radnice jinak než jen jako líbivá předvolební hesla. Nejspíš nechápou, co se v takovýchto sdruženích vlastně děje a co ti lidé chtějí a že jde o něco mnohem důležitějšího, než jen o nasměrování evropských dotací na ty správné účty. Pokud hodnotím správně to, co jsem v této skupině lidí za poslední rok viděl, jde jim o to, aby se demokracie jen nepředstírala, ale aby skrze své zastupitele hospodařili obyvatelé města s veřejným majetkem jako s vlastním, hospodárně a účelně podle zastupované většiny s ohledem na všechny.

Odpovědnost za svá rozhodnutí projevují tím nejprostším způsobem: ochotou odpovědět na jakoukoli otázku bez vytáček, jasně a věcně. Přitom se kultivuje etické chování, hromadí se potenciál skutečné a ne jen předstírané kompetence. Pro mne je však nejdůležitější to, že při těchto setkáních lidí se společným cílem oživit skutečnou demokracii se obnovuje naděje na život do budoucnosti. Žít zde nejen dnes, ale i zítra, pozítří a stále. A naděje je to, co potřebujeme pro budoucnost nejvíce. Dokonce více než peníze a moc.

Vladislav Chvála, městský zastupitel za Změnu pro Liberec

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Většinu oblastí našeho života ovládli technokrati. Namlouvají nám, že jedině oni vědí, co je třeba dělat, jak vládnout, jak řídit tento svět. Mohli bychom
Náš každodenní život ovlivnila křesťanská etika, ať si to přejeme nebo ne. Desatero se tak dlouho opakovalo, až se jednotlivá přikázání stala základními kameny
Přátelé se na mě obracejí s otázkami, co se to na začátku významného volebního roku ve Změně pro Liberec děje. Vypadají ustaraně. Občanská iniciativa,
Bývalý primátor Kittner měl tentokrát důvod zapálit si vítězný doutník, i když jen v šeru radničního dvora. Co se stalo? Jím chytře instalovaná menšinová