V říjnu roku 1989 jsem se vzorkem vlastní moče nedočkavě běžela do nemocniční laboratoře. Druhý den se moje tušení stalo potvrzenou skutečností. Jsem těhotná! Protože první těhotenství před rokem neskončilo dobře, ujišťovali jsme se večer s manželem navzájem, že tentokrát to dopadne šťastně.
V létě můj muž podepsal Několik vět. Poslal podpis s osobním dopisem přímo Václavu Havlovi, protože neznal žádného signatáře, který by se za pravost podpisu zaručil.
Každý večer jsme pak v našem minibytečku poslouchali na chrchlajícím přenosném rádiu Svobodnou Evropu, zda budou číst v seznamu podepsaných Martinovo jméno. A četli ! „…svůj podpis připojuje…. Martin Doležal, dělník, Liberec .“ Pan Havel se zaručil.
„ Halino,“ řekl mi Martin tenkrát „Nepůjdeme už k žádnejm dalším komunistickejm volbám. Já nechci, aby jednou naše dítě vyrůstalo ve stejný společnosti jako já. Už se musíme sakra změnit. Nesmíme se pořád bát. Komunisti nebudou vládnout věčně.“
17. listopad 1989 mě zastihl u záchodové mísy. Spokojeně jsem zvracela. Mé těhotné tělo se chovalo učebnicově. V pauzách mezi nevolností nám Svobodná Evropa vzrušeně sdělovala, že se něco závažného děje na Národní třídě. Byli jsme v radostné naději. Já dvojnásob. Listopad a prosinec jsem prozvracela na pracovní neschopnosti. Martin promrzal na náměstí.
Jako první na Lesním závodě v Liberci otevřeně vstoupil do stávky. Způsobil paniku na ředitelství. Dělník v dělnickém státě stávkuje? Co s tím? Co se to děje? V zápětí založil místní buňku Občanského Fóra.
V lednu jsem přestala zvracet. Četla jsem si stále dokola těhotenskou průkazku: SONO vyšetření dělohy. 12 týden těhotenství : Jeden živý plod. Havel na hrad!
Dezorientovaní funkcionáři Lesního závodu Martinovi nejdříve vyhrožovali a pak pochlebovali. Nervové vypětí těch dní nevydržel jeho dvanácterníkový vřed. Zůstali jsme v pracovní neschopnosti oba. V únoru se můj živý plod hýbe a já ty něžné pohyby cítím. Pyšně tloustnu a vystrkuju břicho.
21. června roku 1990 ve tři ráno byla bouřka. V půl páté jsem se šla napít a na kuchyňské linoleum mi odtekla plodová voda. V půl šesté mě sanita odvezla na porodní sál. Bylo dusné vedro.
Těším se. Na vlastní kůži zažiju porod! Zkoumavě čekám na nějaké strašlivé křeče, ale marně. Vlastní porodní bolesti označuju dodnes jako radostné. Představuju si hlavičku rodícího se dítěte. S každou vlnou stahů ji vidím postupovat níž a níž. Je to kluk nebo holka?
„Tlačte!“ Tenhle porodník před čtyřiadvaceti lety pomáhal na svět mně. Stejný pokyn asi slyšela i moje maminka. Směju se. V půl desáté dopoledne se narodilo naše toužebně očekávané první dítě. Dcera Anna. Je krásná, zdravá, nevládnou komunisti a Václav Havel je prezidentem. Dopadlo to šťastně.
xxxxxxx
Tuhle neděli Anička oslaví devatenácté narozeniny. V květnu velmi úspěšně odmaturovala, včera byla přijata na Karlovu univerzitu. Mluví anglicky, domluví se španělsky, učí se německy. Na její vysněné fakultě se bude věnovat i latině, řečtině a hebrejštině. Těší se na povinné zahraniční studium. Svým kamarádům z Francie se chlubí fotkami Ještědu v oblačném oparu: „Ať frantíci vidí jak je u nás krásně !“ Vyrostla a má zdravé sebevědomí o kterém jsme v jejím věku jen snili.
My dospívali na Svobodné Evropě. Ona dospěla ve svobodné Evropě. V našem obýváku visí vedle rodinných fotek i foto pana Václava Havla. Tak trochu k rodině patří.
Halina Doležalová
