Poznali bychom ho, kdyby přišel?

Tyto vánoce jsou natolik poznamenané úmrtím Václava Havla, že se všechna témata znovu a znovu vrací k němu. Tolik toho už bylo řečeno, že se zdá, že není co dodat. Co všechno přinesl, co pro nás znamenal, kdo s ním kdy promluvil.

Patřím k těm, které silně zasáhl a ovlivnil. Dobře si pamatuju, s jakou nedůvěrou byl přijímán v r. 1989, jak málo lidí by si bylo tehdy na něj vsadilo. A dnes, 90% národa ho uctívá jako největšího z Čechů.

Nás, kteří jsme četli jeho knihy, kdo pravidelně četli samizdat Charty 77, kdo jsme se účastnili bytových seminářů už během osmdesátých let, bylo tak zoufale málo! Mezi těmi, kdo ho již znali a proto mu důvěřovali, a mezi většinou, která nevěděla, kdo ten Václav Havel vlastně je, nebo ještě hůř, která podlehla komunistické propagandě a považovala ho za nebezpečného intelektuála z buržoazních poměrů, nepřítele státu, byl tak velký rozdíl! Jsem tomu velmi rád, ale kladu si otázku, co by se bylo stalo, kdyby doba nebyla tak mimořádná, že se mohl člověk jako Václav Havel, dostat do čela státu.

Jak by se mohl člověk s takovými zásadami, hovořící obyčejnou řečí, řeknu rovnou, člověk tak apolitický, stát prezidentem? A nejen se jím stát, ale i obstát. A jak jsme nakonec litovali toho, že nemůže být prezidentem napořád. Jak rádi jsme poslouchali jeho neotřelé novoroční projevy, ve kterých jsme poznávali pravdu, tedy podobné vidění světa, jako bylo to naše.

Doufali jsme, že svým otevřeným způsobem jednání a řeči nakazí administrativu státu, která byla po létech totality zcela zkostnatělá, od reality nás obyčejných lidí odtržená. Paradoxně právě zastánci této zkostnatělé politiky jí říkají „reálná“ politika, tedy ta Havlově nepodobná. Dodnes můžeme vidět na dokumentech z těch revolučních dnů, které v takové hojnosti televize vysílá, jak velký rozdíl byl mezi jazykem zavedených politiků normalizace a jazykem Václava Havla.

Spolu s ním přišli na Hrad noví lidé, a skutečně přinesli nový vítr do vedení státu. Často se chovali „normálně“ a „lidsky“, snad i proto, že nevěděli, jak se to či ono obvykle v politice dělá. „Normálně“ a „lidsky“ znamená zcela nezvykle na politiky a úředníky. Co by se asi stalo, kdyby se takový člověk objevil dnes? Poznali bychom ho vůbec?

Dali bychom mu šanci, nebo bychom si řekli: „Je to snílek, fantasta! On si myslí, že krást se nemá, že klientelizmus a předražování státních zakázek je šlendrián, který nám všem škodí! Reálná politika, ta je přece plná kompromisů a tajných dohod, tam ideály nemají co dělat! To je přece blázen, pryč s ním!“ Zvláště kdyby jeho řeč vůbec nebyla podobná té běžné řeči, na jakou jsme zase za těch dvacet let přivykli, ve které poznat pravdivé slovo je tak obtížné.

Dnes všechno řídí odborníci, specialisté. Jen do politiky jdou vlastně lidé málo připravení k výkonu svých funkcí, snad proto potřebují poradce a odborníky, kteří jimi pak vládnou. Také na správné vystupování politiků a na to, jak mají mluvit, jak odpovídat na nepříjemné otázky, aby nic podstatného neřekli, a tazatele zahnali do úzkých, jsou prý speciální kurzy. Politika se od dob Václava Havla v roli prezidenta znovu stala výlučnou doménou těch zvolených, do které se nemá lid obecný míchat.

Znovu jsou odtrženi od reality a obávám se, že mnoho z nich drží smutek za Václavem Havlem hlavně proto upřímně, že už budou mít od něho pokoj. Už zase nebude hrozit nebezpečí, že přijde někdo takový a řekne, že lidi přeci musí mít možnost do vládnutí mluvit stále, že na to mají právo a že bez nich nedává vláda ani žádný smysl! Že oni, občané, si celou tu demokratickou mašinerii v čele s prezidentem vlastně platí, a že stát jim má sloužit, ne obráceně.

A řekne to tak obyčejně a prostě, jako když dítě v pohádce zvolalo, ale vždyť král je nahý! A bude-li tak obyčejný a prostý, jako byl Václav Havel, který neměl v rukou nic a byl bezmocným vězněm, bude-li zřejmé, že mu nejde jen o další mocenskou hru a o rozmnožení majetku, mohlo by se stát, že mu lidé uvěří. A zase budou v ulicích a budou se dožadovat kompetentního rozhodování politiků tam, kam zatím nikdo neměl vidět. Co když se „arabské jaro“ přenese také sem? Co budou všichni ti šejdíři dělat?

Proto jsem si jistý, že kdyby se takový člověk, podobný dnes oslavovanému Václavovi Havlovi, na kterého všichni přísahají a k jehož odkazu se všichni i hlásí, skutečně objevil, velmi rychle by se proti němu zvedla zuřivá kampaň mocných tohoto světa. Že by prostě neměl šanci. A vlastně- nestalo se nám v Liberci už něco podobného?

Vladislav Chvála, městský zastupitel za Změnu pro Liberec

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Většinu oblastí našeho života ovládli technokrati. Namlouvají nám, že jedině oni vědí, co je třeba dělat, jak vládnout, jak řídit tento svět. Mohli bychom
Náš každodenní život ovlivnila křesťanská etika, ať si to přejeme nebo ne. Desatero se tak dlouho opakovalo, až se jednotlivá přikázání stala základními kameny
Přátelé se na mě obracejí s otázkami, co se to na začátku významného volebního roku ve Změně pro Liberec děje. Vypadají ustaraně. Občanská iniciativa,
Bývalý primátor Kittner měl tentokrát důvod zapálit si vítězný doutník, i když jen v šeru radničního dvora. Co se stalo? Jím chytře instalovaná menšinová