S blížící se návštěvou M. Zemana v Liberci jsem byl čím dál tím nejistější v otázce, jak s ní naložit. Není to tak dávno, kdy bych ho šel s chutí z mítinku před radnicí vypískat. V poslední době mě ale svými výroky – a to především na adresu Ruska – natolik překvapil, že bych se při tom pískání asi už necítil tak dobře, jako ještě vloni. Kladu si opětovně otázku, co mu Kreml mohl jen provést? Takový obrat v postojích je opravdu pozoruhodný.
Všichni máme ještě v dobré paměti nejen jeho oslavu na ruské ambasádě, kterou následující den při otvírání komnaty s korunovačními klenoty jen tak tak ustál, ale především obecně jeho vřelé vztahy a konexe směrem na východ. Inu, ať za tím vězí cokoliv, Miloš Zeman si u mně v době, kdy se řada politiků vyhýbá kritice Ruska, či Putina dokonce přímo adoruje, přece jen nějaký ten plusový bodík připsal. Na druhou stranu to ale zase nestačilo na to, abych ho šel na náměstí vítat. Trochu schizofrenní situace…
Nakonec jsem to nevydržel a šel se alespoň podívat, jak to bude probíhat. Miloš Zeman nezklamal. Je to skutečně výtečný rétor a připočtu-li, že stál na otevřeném pódiu bez zastřešení přímo pod žhnoucím sluncem v tom pekelném vedru, pak v jeho letech klobouk dolů. Horší je to již s jeho odpověďmi na dotazy přítomných občanů. Miloš Zeman ví přesně, co chtějí jeho voliči slyšet, a to jim také říká. Za všechny vyberu tu nejtypičtější odpověď, kterou se blýskl na otázku jedné z přítomných: „Kdy budou mít Romové konečně právo na důstojné bydlení?“
Vypustím-li řečnickou „vatu“, kterou vyšperkovával svůj poněkud delší bonmot, spočívalo jádro jeho sdělení v tom, že se budou muset nejdříve naučit bydlet. Netopit parketami, vybavením bytu a zkrátka – použiji poněkud expresivní, ale přece jen výstižný novotvar – byty „nevybydlovat“.
Věcně je to výrok, který minimálně pro určitou část romské komunity platí, ale určitě ne pro všechny Romy a hlavně silně pochybuji, že to jsou slova, která chtěla ona žena slyšet. Byla-li by vzdělanější a řečnicky zdatnější, formulovala by svůj dotaz pravděpodobně jinak. Nejspíše by se ptala, čím hodlá pan prezident přispět k řešení problematiky sociálního bydlení, jaký preferuje koncept pomoci sociálně slabým, a to samozřejmě nejen Romům v této oblasti, a proč za čtvrtstoletí od odstranění komunistické diktatury žádná (ani jeho levicová) vláda v tomto směru nic neučinila. Možná by se zmínila i o bydlení těchto skupin obyvatel na různých ubytovnách povětšinou katastrofální kvality a zeptala se ho na to, jak a čím přispěje k odstranění této situace, kterou navíc „schopní“ podnikatelé a obchodníci s lidskou chudobou a neštěstím opět využívají k dojení státu, ať už je podíl takto bydlících lidí na jejich situaci jakýkoliv. Na to vše a možná ještě na více věcí by se ho zeptala, kdyby to halt lépe uměla…
To pan prezident ale samozřejmě všechno ví a jistě její otázce dobře rozuměl, přestože se zeptala tak, jak se zeptala. Jen kdyby tady nebylo to velké pokušení odpovědět tak, jak to chtějí jeho a právě jeho voliči slyšet. Chtějí slyšet to, co si sami myslí, jak vidí svět kolem sebe – pragmaticky a schematicky, nejlépe s jednoduchými řešeními. Tomuto pokušení Miloš Zeman opět nedokázal odolat, vsadil na tuto kartu a sklidil očekávaný aplaus na otevřené scéně.
Suma sumárum, nic nového po sluncem aneb starého psa novým kouskům nenaučíš.