Milá Aleno,
píšete, že jste neměla chuť se zúčastnit vzpomínkové akce na náměstí Eduarda Beneše k 46. výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy pod velením Sovětského svazu. Jako důvod ve svém diskusním příspěvku uvádíte Vaši neochotu sdílet tuto pietní akci se současným vedením Liberecké radnice.
Mám pro Vás plné pochopení, měl jsem stejné dilema, navíc nejsem rozený liberečák a tyto pohnuté chvíle jsem tenkrát prožil v Praze. Měl jsem tedy chuť jet spíše na Václavské náměstí, na místa, kde proti nám účastníkům protestů proti již rok trvající okupaci, stáli tentokrát již ne vyplašení a zmatení ruští vojáci, ale ke splnění jakéhokoliv rozkazu stranického vedení odhodlaní příslušníci stejného národa – Češi. Stáli tam v uniformách zásahové pořádkové jednotky, v uniformách lidových milicí (ti byli nejhorší, protože neváhali střílet i ostrými), byli tam však i vojáci Československé lidové armády a samozřejmě nepočítaně estébáků v civilu.
Zásah na sebe nenechal dlouho čekat, neboť rozkazy byly tehdy jasné, zadusit možné protesty hned v zárodku. Vzpomínám na tu hroznou paniku davu, kdy lidé klopýtají, padají a ostatní ve snaze uniknout z tohoto kotle šlapou po těch co již leží na zemi. Kdo byl chycen, byl na místě surově zbit a následně naložen do přistavených antonů. Mně, mému kamarádovi a jeho dívce se podařilo z tohoto pekla utéci. Ona dívka měla štěstí, že zde nebyla sama, neboť bez nás by to pro ni skončilo v lepším případě výpraskem a zatčením. Měla totiž boty na podpatku a nemohla tak rychle běžet. V okamžiku, kdy se znažila se jich zbavit, byla prchajícím davem povalena na zem a kdybychom ji nepomohli rychle znovu na nohy, kdoví jak by to s ní dopadlo…
Zpět ale k pietnímu aktu v Liberci. Do Prahy jsem se nakonec nevydal, protože jsem měl odpoledne ještě něco na práci. Na náměstí jsem dorazil s předstihem, akce ještě nezačala a tak jsem měl čas, abych se trochu porozhlédnul po skladbě přítomných. Překvapilo mě hned několik věcí. Byla to především slabá účast občanů, z nichž podíl příslušníku mladé a nejmladší generace byl politováníhodně nepatrný. Dostavili se evidentně hlavně přímí pamětníci. Ale kdo ví, třeba měli ostatní stejné dilema, jako Vy a já a jen zvolili jiné řešení. Asi největším překvapením pro mě bylo, že se tohoto vzpomínkového aktu zúčastnili i někteří komunisté. Na co asi vzpomínali, komu se přišli poklonit a čí památku pietně uctít? Pokud vím, žádní ruští vojáci a ani čeští kolaboranti tenkrát v Liberci svůj život neztratili.
Slabá účast se dá ale vysvětlit samozřejmě i jinak. Každá generace žije svými problémy a to co se zde dělo před téměř půlstoletím, je opravdu již historií. Není divu, že jsou pro dnešní lidi mnohem aktuálnější (pokud se tedy v tomto směru vůbec o něco zajímají) spíše zločiny a nepravosti současné politické garnitury a to jak při řízení chodu státu, tak i na nižších úrovních krajské a obecní správy.
Vlastně bych to všem, kteří nepřišli uctít památku padlých při ruské okupaci, s chutí odpustil, pokud by se na místo vzpomínání na minulost vážně a zodpovědně věnovali budoucnosti. Myslím tím především, aby nelitovali věnovat svůj čas a vynaložili dostatek energie k získání objektivních informací o práci, výsledcích a hlavně morální integritě politiků, kteří se v nadcházejících komunálních volbách budou ucházet o jejich přízeň.