Co bych si tak přál, nebo, co bych přál vám v novém roce

Pokud pominu zdraví, tak to ostatní snad zvládneme sami. Co vy na to? Pokud nebude válka. To by mohl být hlavní a ústřední motiv starostí roku 2015. Tam, kousek od nás to na mír příliš nevypadá, svět za humny je v pohybu a není od věci Picassovu holubičku míru vidět víc než na jednom z domů na Šaldově náměstí v Liberci, a to nejen jako relikt minulé doby…

 

Čas nebezpečí světového konfliktu se vrací a může být opět za dveřmi. Co s tím? Jak mohu já, vy reagovat na tohle fatální nebezpečí? Snad nebýt lhostejní, nepřeceňovat, nepodceňovat projevy extremismu, hrubosti, násilí, znát míru reakcí, nebýt sebestřední, nevidět jen sebe, vnímat druhého. Nepodceňovat zlo, nesedat si na zadek, nestahovat  kalhoty, neházet flintu do žita… To vše tady bylo, to vše pravděpodobně znovu přichází.
    

Náš Liberec, kraj širokého okolí, tradic a zkušeností, by nám měl být informací, že i k nám do našich domovů vstoupí tyhle problémy, které se vracejí do Evropy. Říkám do Evropy a myslím tím naše domácnosti, které hospodaří, žijí blízkým i vzdáleným světem. Nežijeme na ostrově. Naše děti studují, cestují, poznávají svět.    

Svět už není jen vzdálený Afgánistán, ale i blízká a vzdálená Čína, Amerika, Rusko, Ukrajina. Tam všude se rozhoduje o tom, co budeme zítra jíst, jak kvalitně budeme trávit volný čas, kdo si koupí naše zboží, co odtamtud dovezeme. Svět je dnes malý prcek. Kde kdo ho pohlavkuje, ale zároveň jsme to i my, kdo v něm musí pospolu žít. A Liberec je takový malý vzoreček toho, jak to venku ve světě chodí. Ta naše rozhádaná radnice, hranice s mohutným bohatým Německem i velikým Polskem za zády.

Čas, ta spravedlivá veličina měří všem stejně. Počká si a jednou přijde a zeptá se, co jsi člověče dělal. Jak to, že ses nepřipravil… Co víc si přát, než být připravený na stáří, nemoc, nedostatek peněz, na osamění. Naše město, náš kraj je úžasné místo kde žít. Zamysleme nad tím, že i my můžeme být osloveni zlem a náš domov se může stát místem, o který bude mít zájem někdo jiný. To není fikce, ani malování čerta na zdi, jen malá exkurze pár let zpátky a doufám, že ne do budoucnosti.

Já jen, že naše problémy mohou přerůst do problémů jiných kategorií, a ty se jen těžko řeší na hejtmanství, nebo na radnici. Přál bych si, abychom je nikdy řešit nemuseli. Na druhou stranu – zavírat oči před nimi bychom ale také neměli. Zamyšlené předsevzetí pro rok 2015. Pro mne, Liberec a široké okolí… Být připraven nenechat se chytit se spuštěnými kalhotami.
                        

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče