Také jste na hloupou otázku, jako děti, odpovídali ještě hloupěji: Pro slepičí kvoč, aby kvočna nekvokala, když nemá proč?
Tak nějak si připadám, když sám sobě položím otázku z nadpisu. Jak odpovědět…
Jsou mi čtyři roky, držím se kočárku, ve kterém místo mě trůní pytel brambor a sousedka se ptá: „Jiříčku, máš rád maminku?“ Mlčím. Obě, moje matka i ta cizí žena, zmlkly. Dá se z mé strany očekávat závazné prohlášení typu: Nemám, nehraje si se mnou, uplácí mě, když randí s cizím pánem, abych to nevyžvanil tátovi…? Šrotuje mi to v té malé palici a jsa si vědom závažnosti okamžiku, po chvíli, která už byla delší než únosná se slyším, jak říkám: “Potřebuji kakat…“ Na to moje máma slyšela. V pozdějších letech ji zažívání trápilo a má sloní paměť si onu scénu při každé návštěvě lékárny, kdy jsem jí chodil pro Gutalax, připomněla. Hlavní bylo, že jsem nemusel lhát. Co pořád ti dospělí mají s tím koho máš rád, koho víc?
Proč zrovna Liberec? Proč bych měl mít tohle město rozhádaných politiků rád nejvíc? Město, kde mě neměli rádi středoškolští profesoři, kde katastrofálně dopadly mé tři první lásky, kde na mě v dolních kasárnách řvali mazáci. Kde mi stále něco schází nebo přebývá, abych mohl být v radniční komisi. Ach jo! Je toho tolik, že bych klidně mohl mít raději mongolský Ulánbátár, nebo Messinu na Sicílii. Proč ne?
Moje město mi taky něco dalo. Především poznat lidi, vítězství, prohry, nové lásky…Kontrolní dny, když se stavěly koleje technické univerzity. Narodily se tu moje děti. Chodím na vernisáže do galerie, muzea na báječné programy do liberecké knihovny. Tady chodila do kostela jedna babička, druhá do synagogy, ti, co umřeli leží na židovském i křesťanském hřbitově. Sněží tu, ale přibylo lepších dnů díky globálnímu oteplení. Tady jsem onehdy dal bezdomovci dvacku a měl z toho dobrý pocit.
Ano i to je moje město. Jsem světoběžník. Jestli politici říkají jsem Berlíňan, tak já jsem Liberečák, který se tu narodil stejně, jako můj táta a jeho táta taky. Tady jsem vstoupil do pionýra a manifestoval s vámi za mír. Tady jsem vstoupil strany a později přestal platit příspěvky. Nejsem hrdina, abych, když se ostatní nedívají, plival policajtům na záda. Snad proto mám tohle město rád. Ani ono se nechovalo pokaždé hrdinsky. Řídili a vládli mu nacisté, defraudanti, vyžírkové, ale i ti, co věřili, že lidé jsou si rovni, neúplatní komunisté i ti, kteří kradli. I jejich fotky visí v radničním foayé, ve skříňce s portréty starostů a primátorů Liberce.
Tak, jako i vy, přísní, spravedliví a neúplatní, máte dnes své město rádi, mám jej rád i já. Škoda, že město nemůže mít rádo všechny z nás, co o to stojíme. Mít si tak v létě kde sednout na pohodlné lavičky v centru města, poslechnout si ptáky v libereckých parcích. Naslouchat a slyšet, jak běží čas. I městu přibývají roky…
Egon Wiener