Poštovní dům v Liberci

Už nestojí. Stávával ve Vaňurově ulici, na rohu proti sběrným surovinám a byl hojně navštěvován. Byla tu celnice, ale pro žáka páté třídy a sběratele známek jedinečná možnost obohatit své sbírky, kde se něco  dozvědět o známkách od sběratelských legend, co tu žily a sbíraly v podmínkách tak prazvláštních…

 

Byli to staří pánové, co sbírali už před první světovou válkou. Jezdili, jako obchodní zástupci textilních magnátů, po celém světě a prodávali kvalitu. Také ti, co bojovali proti nacistům po celém světě za II. světové války. Jedním z takových sběratelů byl i můj dědeček. Byli tu ale i tací „sběratelé“, kteří se po II. světové válce nastěhovali do vil, kde na ně  čekaly úžasné sbírky známek po odsunutých Němcích. Do Poštovního domu mezi sběratele chodili i začátečníci. I ti se chtěli se naučit, jak začít, případně, jak pokračovat po někom, kdo v rodině sbíral. Dokonce jsem do Poštovního domu přivedl i několik svých spolužáků.

Později jsme my kluci našli útočiště na předposlední zastávce tramvaje před konečnou v Parku kultury a oddechu v Domě pionýrů a mládeže v kroužku vedeném panem Zemanem.

Poštovní dům musel ustoupit rozšíření autobusového nádraží. Mnozí z nás jsme se právě zde „dostali“ ke sbírkám získaným konfiskací  po odsunutých Němcích. Tehdy to veřejně nepřipomínali, ale známky, kterými se chlubili, byli evidentně ošetřeny rukama, co to uměly. Byly to často unikáty a takříkajíc výstavní kusy. Hodně jsme se naučili a těch příběhů, co jsme se o známkách dozvěděli! Pan spisovatel František Langer by nemohl napsat lepší. V Praze se po válce vyprávělo, co tu je schováno pokladů ve vilách po Němcích. A byla to pravda.

Dozvídat se nové věci a učit se dějepis, zeměpis, literaturu ze známek, to bylo nejlepší učení na světě. Škoda, že poštovní dům už není. Nejsou ani mladí filatelisté. Je ale dost anonymních rádců, co nám radí a poučují, co dělat. Každý  by měl začít u sebe doma, žel se nedaří ani nám, dlouholetým sběratelům… A proto, sběratelé čehokoli, množte se, ať nevymřeme.

                                                           Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče