Už nestojí. Stávával ve Vaňurově ulici, na rohu proti sběrným surovinám a byl hojně navštěvován. Byla tu celnice, ale pro žáka páté třídy a sběratele známek jedinečná možnost obohatit své sbírky, kde se něco dozvědět o známkách od sběratelských legend, co tu žily a sbíraly v podmínkách tak prazvláštních…
Byli to staří pánové, co sbírali už před první světovou válkou. Jezdili, jako obchodní zástupci textilních magnátů, po celém světě a prodávali kvalitu. Také ti, co bojovali proti nacistům po celém světě za II. světové války. Jedním z takových sběratelů byl i můj dědeček. Byli tu ale i tací „sběratelé“, kteří se po II. světové válce nastěhovali do vil, kde na ně čekaly úžasné sbírky známek po odsunutých Němcích. Do Poštovního domu mezi sběratele chodili i začátečníci. I ti se chtěli se naučit, jak začít, případně, jak pokračovat po někom, kdo v rodině sbíral. Dokonce jsem do Poštovního domu přivedl i několik svých spolužáků.
Později jsme my kluci našli útočiště na předposlední zastávce tramvaje před konečnou v Parku kultury a oddechu v Domě pionýrů a mládeže v kroužku vedeném panem Zemanem.
Poštovní dům musel ustoupit rozšíření autobusového nádraží. Mnozí z nás jsme se právě zde „dostali“ ke sbírkám získaným konfiskací po odsunutých Němcích. Tehdy to veřejně nepřipomínali, ale známky, kterými se chlubili, byli evidentně ošetřeny rukama, co to uměly. Byly to často unikáty a takříkajíc výstavní kusy. Hodně jsme se naučili a těch příběhů, co jsme se o známkách dozvěděli! Pan spisovatel František Langer by nemohl napsat lepší. V Praze se po válce vyprávělo, co tu je schováno pokladů ve vilách po Němcích. A byla to pravda.
Dozvídat se nové věci a učit se dějepis, zeměpis, literaturu ze známek, to bylo nejlepší učení na světě. Škoda, že poštovní dům už není. Nejsou ani mladí filatelisté. Je ale dost anonymních rádců, co nám radí a poučují, co dělat. Každý by měl začít u sebe doma, žel se nedaří ani nám, dlouholetým sběratelům… A proto, sběratelé čehokoli, množte se, ať nevymřeme.
Egon Wiener
