Jak dál v Liberci – poznámky na vrub možné budoucnosti

Stejně je ten Liberec svérázné město. Co vše se v něm událo za těch pár set let existence! Jen málokteré provinční město toho tolik zažilo.

Ač nebylo vždy na hlavní cestě z jedné metropole do jiné, jeho význam rok od roku rostl.

Předpokládejme, že současný stav je přechodné škobrtání na cestě k dalšímu rozvoji města, že stagnace rozvoje je skutečně dočasná. Když vezmeme v potaz minulé století, pak to současné by se mělo od čeho odrazit. Význam města ve  20. století byl tak obrovský, že  hostilo i zastupitelské úřady jiných zemí. V roce 1866 (19.stol.) tu zasedala berlínská vláda a město díky sponzorům z řad místních zbohatlíků mohlo mimo jiné postavit takové monumentální instituce, kterými se mohla chlubit většinou jen města sídelní…

 Ano, Liberec minulého století to bylo takříkajíc „něco“. Město odkud se neodcházelo, centrum vzdělanosti, obchodu, průmyslu, kultury, sportu i zábavy. V péči o přírodu, turistiku a spolkovou činnost minimálně na úrovni střední Evropy. Město mnoha jazyků, národností, stavebních skvostů, bohatství, žel v době celosvětové krize i prokazatelné chudoby.

Město, které se prosadilo za Rakouska v rámci monarchie, ale ipři vzniku samostatné republiky, kdy české vojsko vstoupilo do města až v prosinci 1918. V roce 1938 se stalo české pohraničí s německy mluvícím obyvatelem (Sudety) na přání sudetských Němců součástí německé Hitlerovy říše. Sudetská župa s hlavním městem Libercem.

 V Liberci se střílelo na české občany ještě 10.května 1945, a nebýt zásahu Rudé armády, asi by to tehdy u radnice nedopadlo dobře. Ve městě platily říšské marky téměř o 3 měsíce déle, než ve zbytku republiky. Vystupovalo zde na veřejných shromáždění před i po druhé světové válce tolik významných osobností, jako nikde jinde. S odsunem nacistů a jejich rodin, všech kteří roztrhali své československé ,,občanky“, odešli z Liberce dobrovolně i významné osobnosti společenského života, kteří následně v obou německých republikách dosáhli světového významu. Vždyť např. v padesátých letech v Moskvě zastupovali Československo a Německou demokratickou republiku velvyslanci, oba léta žijící v Liberci.

Liberec, díky objemu výroby a především prodeje textilu zbohatl. Jeho představitelé byli lidé, kteří na konci volebního období odcházeli z funkcí s tím, že město je zas o něco bohatší a krásnější. Nepřicházelo v úvahu, že by představitelé města hříšně zbohatli a město zchudlo…

Město investovalo do řady projektů, které jsou dnes sporadicky využívány a rozdělilo tak potřeby svých občanů podle jednotlivých ekonomických a věkových skupin. Preferování sportu ubralo na „lavičkách“ pro staré občany, na průchodnosti komunikací, přístupu k péči o zdraví, zeleni města.

Čekal bych, že v čele peletonu nápravy stávající situace budou stavební firmy, které jejich zisky musí budit ze spaní. Na to je jediný legální lék – investovat tam, odkud se ďáblovy peníze vzaly. Co jiného dělali baroni a svobodní páni Liebiegové, když stavěli pro chudé své pověstné „Liebiegovo městečko“, darovali své sbírky muzeu (galerii) a podporovali ve svém městě, co bylo potřeba. Ono totiž, jak víme z dějepisu, nic netrvá věčně a ani moc a bohatství ještě neznamenají, že vše bude vypadat za ploty, kde stojí dnes nádherná sídla současných zbohatlíků, úplně stejně zítra, nebo pozítří…

Nezkusíme pro dnešek s nimi promluvit, skutečně je požádat o směšných pár desítek miliónu ve prospěch těch, kteří je nemají – měst a obcí, která prokazatelně zchudla, což je nemravné a hlavně vede k jisté polarizaci  společnosti a urychlení procesu změny zřízení – priorit a společenských závazků. I takový může být scénář budoucnosti nevšedního města Liberce. Byť se vám může zdát revoluční – zvykněte si.

.

                                               Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče