Jako majitel asi deseti startovních čísel z Jizerské padesátky, který se však tehdy jezdil jako Memoriál expedice Peru, jsem si nemohl nechat v neděli dopoledne ujít přímý přenos z té letošní. V leže (jak jinak) jsem sledoval podivné divadlo, u kterého televizní komentátoři učůrávali nad tím, že máme celý závod jako na dlani, protože televizní technikou pokryly celý okruh. Chovali se podle hesla, když tě nikdo nepochválí, musíš to udělat sám. Myslím, že opak byl pravdou.
Přehledné to nebylo ani trochu, prostě tam dokolečka dokola jezdili lyžaři. Z obrazovky zívala nuda a hrnul se, jak už to v poslední době při sportovních přenosech bývá pravidlem, nepřetržitý proud slov, vět, dohadů, vyprávěnek a pitomostí. Chybělo jen studio, kde by nějaký odborník čmáral elektronickou tužkou po obrazovce a vysvětloval, co jsme právě viděli. Ale o tom jsem psát nechtěl.
Jako již několik let nazpátek jsem marně v televizním přenosu hledal původního ducha Jizerské padesátky, která vznikla v roce 1968 jako tréninkový závod horolezců. Poprvé se ho zúčastnilo něco přes padesát závodníků, startovné činilo pětikorunu. Poté, co partu horolezců zasypala lavina kamení a bahna pod Huascaránem, přejmenovali organizátoři závod na Memoriál expedice Peru. Zača jeho slavná éra.
Padesátku jsem začal jezdit v polovině sedmdesátých let. Sice jsme s kamarády tvrdili, že to děláme hlavně proto, abychom si udělali žízeň, někde uvnitř v nás bublala řevnivost. Nešlo nám v první řadě o to, kdo bude nejrychlejší, ale důležitější bylo neskončit z party poslední. Komu se to přihodilo, nerad přiznávám, že mě několikrát, musel po závodě koupit v hrádecké restauraci U sudu litr rumu a stal se cílem narážek a vtípků po celý následující rok.
Hecovali jsme se a tajně trénovali. Před startem jsme byli samá sranda, ale jakmile se někde vpředu, bývali jsme obyčejně v předposlední vlně, ozval výstřel a z tisíců hrdel znělo „hurááá“, šlo kamarádství stranou. Protože někteří naši známí byli na občerstvovačkách, mívali jsme dobrý přehled o tom, jak si kdo v závodě vede. „Jseš první, jseš poslední, byl tady před pěti minutama,“ slýchávali jsme. Na Smědavě komentoval česky a německy závod přítel Fredy F. Vítal nás jmény a obyčejně k tomu přidal nějaký vtípek, popřípadě nám podstrčil frťana kořalky. Byla rajská hudba slyšet při ohavném stoupání ze Smědavy, že někde za vámi vítá Fredy kamaráda Josefa J. (zdravím do nebe, Pepiku) nebo přítele Josefa R. a další.
Kdo to dneska zažije? Nikdo. Padesátka je úplně někde jinde. Čouhají z ní peníze jako křupanovi sláma z bot. Proto se musela letos konat, i kdyby čert na koze jezdil. Což se vlastně stalo. Mimochodem, jedním z hlavních sponzorů byla i Česká pošta. Určitě tím udělala radost svým zaměstnancům, které tento kolos stojící na hliněných nohou, bere na hůl, kde se dá. V tomto směru mě upoutali i péřové pořadatelské bundy, v nichž se producírovali televizní reportéři i politici. (Bude zajímavé sledovat, jestli si je zapíší jako dar do daňového přiznání za rok 2016.)
O tom, jak se v průběhu let Jizerské padesátka změnila, vypovídá dosti přesně vzpomínka Jana Picka z Jablonce nad Nisou na její začátky: „Ještě k Jizerské padesátce. Jezdím ji od začátku, byl to závod hlavně horolezců. Gustav Ginzel u prvních ročníků připravoval trať z Jizerky na Předěl. Tenkrát nebyly skútry, vše se prošlapávalo. Gustavova klikatá stopa okolo Pytláckých kamenů i částečně po bažinách Jizery, byla vždy velikým zážitkem. Na třicátém kilometru, jak to určil opravdu nevím, byla vedle cedule 30 km fotka nahé ženy – doping pro účastníky.“
Co dodat? Snad jen to, že kdyby někoho napadlo uspořádat amatérský závod s názvem Memoriál expedice Peru, začal bych už v létě trénovat, abych se ho mohl zúčastnit. A vůbec by mi nevadilo, že při tom nebudu v televizi a že si kolem mě politici nehoní triko.
Jan Šebelka