Venku sněží, a je to dnes už vzácnost

Píší se první dny roku 2016 a takovou hromadu osiřelých, neprodaných sáněk jsem ještě neviděl. Stojím v Žitavě před obchodním domem, kde mají vskutku všechno, jen jedno ne – sníh. Všude kolem zeleno a na poli nesklizené zelí. Zákazníci rozdovádění slevami si sáněk přirozeně nevšímají. Je jich moc, hora sáněk a sníh žádný.

Zvykáme si jezdit pro nákupy tradičně k sousedům. Za umělým sněhem do hor. Kde zůstaly hory sněhu mého mládí a dlouhé prkýnkaté sáně s berany, těžké a okované páskou, tou samou, co mají staré lyže se zobákem vepředu? Vše zaručená kvalita po sudetských Němcích.

Je leden roku 1955, deset po válce a co po Němcích není? Co není, tak právě došlo. Deset let je deset let.  Třída, do které chodím, nacvičuje s krychlemi na 1. spartakiádu. Těším se do Prahy. Ještě nevím, že naše vesnická škola bude nejdál cvičit v Chrastavě a kdo pojede do Prahy je dávno rozhodnuto. Nevím to a ani to vědět nechci.

Naproti Šarešům, na Bedřichovce přímo naproti domku č. p. 1 v zatáčce, se dělají takové návěje, že jsme se spolužákem Rudou ani vteřinu neváhali. Rovnou ze školy s taškami na zádech jsme si to namířili na Bedřichovku na její nejzazší cíp do závějí, kterým se nevyrovná ani surfaření na Havaji… Bože, vědět, že už za pár let sníh nebude ani za tuzexové bony, a později, až se k nám navrátí kapitalismus, že některé vybrané děti spatří své první hromady sněhu  až někde v Rakouských Alpách… Nevěřil bych.

Nám připadaly ty naše hromady prašanu, jako něco, co nás musí pozřít a vydat kostry. Tašky na zádech, byly za chvíli plné sněhu a překážely, ale sundat je znamenalo, že už je ve sněhu nenajdeme, leda až v březnu, až sleze sníh. Bál jsem se jen jednou, když jsem se topil a podruhé, když mě tam sníh pohltil a bylo kolem mne bílo. Mlátil jsem rukama kolem sebe a bílý prach, sypký sníh, jako  hladká mouka byl všude. Možná, že mnozí z vás to také zažili a od té doby víte, co je strach…

Byli jsme v tom sněhu, v těch luxusních závějích dva a řádili, jako lišky v kurnících. Svět patřil nám a bylo nám jedno, jak vypadají pumpky, boty, větrovky, čepice. Rukavice zůstaly bůhví kde. Vše mokré, ale nám plály do ruda rozpálené tváře. Svět se nám zúžil na slast z mokra, sněhu a volného pohybu. Plavali jsme ve sněhu, jako v mořském příboji. Ruce i nohy do stran, jako kdyby nás kat ke koním přivázal. Byl to boj s přírodou a s vlastními silami. Nezažil jsem nikdy nic většího. Mládí tehdy zvítězilo.

Chodím se  často dívat, tam do zatáčky naproti domu č. p. 1 na Bedřichovku, na své mládí. Opřen o hůl vzpomínám, hledám sníh a své kamarády. A rukavice, něco ze školní brašny, svačinu, kterou mi maminka jako každý den dala do pytlíku od hladké mouky z krámu paní Lankové v domě pod námi…

 

Egon Wiener

 

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče