Napsal jsem na tomto místě, že se nestydím za to, že nemám rád Vánoce. Že je to patrně trauma z dětství, protože jsem nikdy nedostal pod stromeček to, co jsem si opravdu přál. S Velikonocemi to mám podobně. Snad proto, že všechna naše duševní poranění, nechutě i chutě, si v sobě neseme od dětství až do penálu, řečeném rakev.
O Velikonocích jsem byl jako kluk v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách (foto) koledovat jednou s tátou a pak už nikdy. Styděl jsem se tlouct na dveře pomlázkou u cizích lidí a žebrat o vajíčko, nebo dvě. Nějak jsem nechápal, proč bych to měl dělat, ale popravdě řečeno, styděl jsem se přeci jen víc
Dnes už dávno vím, co Velikonoce znamenají. Jaký je jejich význam, co připomínají, znám význam biblických výrazů jako popeleční středa, zelený čtvrtek (aby ne, kdysi jsem se na jeden narodil), Velký pátek, bílá sobota, vím také, co je Getsemanská zahrada a proč odlétají všechny zvony do Říma a tak dál až po nevěřícího Tomáše, kterému Ježíš řekl: „Tomáši, vlož svůj prst na jizvy po ranách mých rukou a na ránu v mém boku. Přestaň pochybovat a věř vlastním očím.“ (Ostatně, Tomáš byl určitě můj praprapraprapředek.)
Vím toho mnohem víc, a nejen o Velikonocích, ale stejně bych koledovat nešel. Možná právě proto. Tak jak se Velikonoce u nás na severu praktikují, nemá se starou záležitostí ukřižování Krista a jeho zmrtvýchvstáním nic společného. Natvrdo uvařená vejce a pár panáků ve stylu každý pes jiná ves, mě láká asi jako dovolená v Sýrii.
Nicméně mám k nejdůležitějšímu křesťanskému svátku vřelejší vztah než k Vánocům. Nejančí se kolem nich tolik, probíhají klidněji a bez nákupní hysterie. Pak je tu ještě jedna věc, která mi znovuzrození Krista přibližuje: procesí velikonočních jezdců, která se konají v sousedním Sasku, přesněji v Horní Lužici, již od roku 1541 a nepřerušila je ani jedna z válek, která se od té doby územím prohnaly, a na co jsou Lužičtí Srbové opravdu hrdí, přežily i komunistický režim.
Pro ty, kteří netuší, co procesí velikonočních jezdců v Horní Lužici jsou, krátké představení: Jejich historie sahá hluboko do minulosti, do pohanských časů, kdy slavnostně nastrojení jezdci a koně objížděli pole a tvořili kolem nich magické kruhy. Vyháněli kvůli dobré úrodě zlé duchy. Zvyk převzala církev a vytvořila z něj procesí mezi jednotlivými farnostmi. V posledních letech se vydává na cestu mezi vesnicemi v okolí Budyšína v neděli Velikonoční přibližně jeden a půl tisíce jezdců v cylindrech a naleštěných holínkách, aby v sousední vesnici a cestou zvěstovali zázrak znovuzrození.
V čele každého procesí (je jich devět) vezou jezdci kříž, sošku Krista na kříži a korouhev kostela, odkud jízda vychází. Úplně vpředu jede kněz, který předčítá prosebnou modlitbu. Jezdci mají v ruce zpěvník, a když je průvod příliš dlouhý (největší procesí je mezi obcemi Ralbicy – Kulow, kterého se v obou směrech účastní až pět set jezdců), je v něm určeno několik z nich, kteří rukama udávají tempo zpěvu.
Dosti však suchého popisu. To se musí vidět a slyšet. Třeba, když procesí přejíždí v Budyšíně most Friedensbrücke přes údolí řeky Sprévy. Za nimi se zvedá panorama města s dómem svatého Petra a povětřím se nese kovový zvuk klapajících podkov po historické dlažbě. Je úžasné pozorovat po horizontu se táhnoucí procesí, které doprovází hornolužické halilujá, halilujá, halilujá. Mráz člověku běhá po zádech.
Jezdím na velikonoční jezdce do Lužice již pěknou řádku let. Procesí mají magickou atmosféru, která dává zapomenout na naše Velikonoce s tradiční pomlázkou, kořalkou a plnými dětskými košíky čokolád a kindrvajec. Kousek za českými hranicemi si jednou do roka uvědomuji, že církevní svátky mohou mít i jiný rozměr, než na jaký jsme v našem bezbožném kraji zvyklí. Třeba i proto, že v Horní Lužici je zakázáno během velikonočních jízd stavět kolem tras stánky s občerstvením či vietnamskými hadříky.
Osmdesát tisíc Lužických Srbů, kteří tvoří poslední zbytky Slovanů na německých územích, nechce, aby se jejich téměř půl tisíciletý zvyk „nakazil“ komercí. Doufám, že jim to vydrží alespoň dalších pět set let, nebo alespoň do té doby, než moji vnukové „rozum brát budou“. Třeba jim procesí velikonočních jezdců částečně napoví, o čem vlastně Velikonoce jsou. Tak jako mně.
Halilujá! Chvalte Pána!
Jan Šebelka