Ačkoliv jsem toho o libereckých autoškolách a komisařích slyšela hodně a ne vše bylo příliš lichotivé, nezaobírala jsem se klepy a raději jsem se snažila na vše připravit a poslouchala svého instruktora jízdy, který mi neustále omílal časté chyby a odsuzoval přístup uchazečů, kteří se pak s komisařem nesmyslně dohadují o své pravdě.

Chtěla jsem dělat autoškolu v Liberci kvůli většímu provozu a složitějším dopravním situacím, i když jsem od září nastupovala do školy do jiného města a věděla jsem, že to bude pro mě náročnější. Doufala jsem, že to budu mít rychle za sebou a brzo budu moci do školy jezdit sama.

Nicméně není nad vlastní zkušenost – když se sejdou všechny zlé náhody, člověk může v Liberci i přes veškerou píli pohořet ještě před započetím zkoušky, aniž by to mohl jakkoliv ovlivnit…

Autoškola, výcvik, instruktor

Prvním signálem, že s mojí autoškolou není něco v pořádku, byla sekretářka/recepční, jejíž přístup byl po celou dobu nepříliš profesionální, laxní, chování zmatené, od začátku mi tykala a nestarala se příliš o to, aby mi nějak vyhověla.

Do autoškoly jsem byla přijata koncem srpna, ale i přes opakované připomínání se, že stále čekám na instruktora, mi byl instruktor přidělen až v půlce září (celkem 25 dní).

Ke zkouškám jsem se dostala až v půlce února, protože byl můj instruktor prakticky celý leden a část prosince nemocný. Mezitím jsem toho hodně zapomněla a po více než měsíční pauze jsem měla před zkouškou jen dvě jízdy…

Druhým signálem, že něco není v pořádku, byl celkový přístup mého instruktora. Ačkoliv působil většinu času mile a občas jsme si i dobře popovídali, také mi tykal, což na mě v kombinaci s jeho „výukovými metodami“ působilo absolutně nevhodně.

Na úplně první jízdě po mě chtěl, abych zacouvala do parkovacího místa – to by asi nebylo tak hrozné, kdyby na mě nezačal křičet „Kam točíš? Znáš strany? Kam chceš jet? Doleva, ne? Tak toč doleva!“, a nevytrhl mi z rukou volant, když jsem s ním začala točit na druhou stranu, protože jsem byla zmatená z nového ovládání…

Podobné situace, kdy po mě najednou vyžadoval něco, co momentálně přesahovalo moje schopnosti, se opakovaly poměrně často.

Často jsem svému instruktorovi dělala „šoféra“ – tuhle synka na trénink, tuhle pro basu piv – na tom mi tehdy taky nepřišlo nic špatného, ba mě to i bavilo, cítila jsem se docela důležitě.

Většinu času jsme jezdili pořád po těch stejných trasách, hlavně v okrajovějších částech města.

Kámen úrazu pak přišel dvě poslední hodiny před zkouškou, kdy mě najednou vzal do opravdu ostrého provozu a do těch nejhnusnějších uliček, kudy jsme předtím jeli maximálně jednou a rozhodně ne v takovém rozsahu. Byla jsem tak nervózní, že jsem chybovala i v úplně základních věcech, natož abych dokázala vnímat věci, jako malé dodatkové tabulky pod značkami. Upozornil mě, že tohle jsou oblíbené trasy u zkoušek a že pokud pojedu tak, jak jedu teď, tak to rozhodně neudělám…

S mými dnešními zkušenostmi bych si po jedné takové situaci, kdy by na mě zvedl hlas a vytrhl volant z ruky, prostě vystoupila z auta, odešla domů a až bych se z toho vyspala, našla bych si jinou autoškolu a požadovala od té staré kurzovné zpátky. Jenže v té době jsem neměla žádné srovnání a myslela jsem si, že jsem prostě jen nešikovná – přístup mi sice přišel tvrdý, ale myslela jsem, že je to tak v pořádku, že je to standard.

Při ohlédnutí zpátky mi přichází na mysl jediné: cholerický „učitel“, který je sám ze všeho nervní a tím pádem přenáší celou svojí náladu na studenta, pořádně nevysvětlí základy a rovnou chce nějaký výkon a pokud se nedostaví, odsuzuje – to prostě není člověk, který by měl dělat takovou práci.

Já jsem zákazník svojí autoškoly, platím za to, že mě naučí základy bezpečného ovládání auta. Neplatím za to, aby na mě někdo křičel, ať bych byla sebetupější.

I když se člověk na všechno svědomitě připravuje, je toho na něj zpočátku tolik, že neví, kam dřív sáhnout a kouknout – a když mu to instruktor ze začátku ani pořádně nevysvětlí a při chybě na něj začne vyloženě křičet, nebo to nehezky okomentuje, z dané situace si odnese jen strach z další chyby.

Kromě úplných základů, které jsem se víceméně naučila sama citem, jsem se naučila hlavně strachu z chyb, špatných rozhodnutí. A nejistý řidič je taky hodně nebezpečný řidič.

Závěrečné zkoušky a přístup všech zúčastněných

Dostavila jsem se včas na termín a místo konání zkoušek, které mi sdělil instruktor; zaplatila jsem si  správní poplatek a měla u sebe oba doklady o zaplacení. Protože jsem ještě měla dost času, odskočila jsem si na toaletu. Když jsem se vrátila, všichni uchazeči už byli uvnitř zkušební místnosti.

Zaklepala jsem a vešla, nebyla jsem si ale jistá, jestli jsem tam opravdu správně, protože podle mých informací test ještě neměl začínat. Zkoušející komisař si mě už ode dveří zle prohlížel – ukázalo se, že test začínal už v 8:30 a já přišla zhruba o šest minut pozdě. Co nejupřímněji jsem se omluvila, že jdu pozdě, a vysvětlila, že podle mého instruktora měl test začínat až v devět hodin. Ptal se mě „kde mám teda pana instruktora“, že mě má přivést ke zkoušce. Celá ta situace pro mě byla velmi překvapující a zmateně jsem odpověděla, že nevím. Komisař mi začal dosti nevybíravě vytýkat, že jsem dorazila pozdě a bez svého učitele, i když jsem to nemohla ovlivnit…

Po překonání této situace se atmosféra trochu uvolnila a myslela jsem, že už bude všechno v pořádku. Po kontrole předložených dokladů jsem se mohla posadit a komisař pokračoval v přednášce.

Při kontrole osobních údajů jsem ale odhalila chybné písmeno v křestním jméně a adrese.

Přihlásila jsem se a upozornila na chybu, ke které došlo. Komisař, rozhozený mým pozdním příchodem, vyloženě naštvaně přišel a zle se ptal „A copak vy nejste Jauna? Tady je napsaný Jauna!“. Odpověděla jsem, že došlo k omylu, že se jmenuji „Janna“ a své jméno jsem vyhláskovala.

Komisař nasupeně přešel k paní u stolu (asi zapisující úřednice, nevím) a ta hned začala volat „Ale vy jste tam měla Jauna!“, záhy ke mně znovu přišel s mou ručně psanou přihláškou a prstem bouchal na mé jméno a téměř křikem se mě ptal „Tohle jsou dvě N? Tohle je U! Copak nevidíte ten chybějící kopeček? Tohle je prostě U!“ Přidávala se k němu i paní, že takhle písmeno N nevypadá.

Když svoje mumlání, že to je moje chyba, protože neumím psát a slova „Janna, Janna… takhle se přece nikdo nejmenuje!“ zopakoval podruhé, zeptala jsem se, jestli chtějí vidět můj občanský průkaz. Komisař mě jen odsekl a znovu si opakoval svoje.

Snažila jsem se situaci vyřešit a namítla jsem pouze, že jsem při vstupu předkládala ke kontrole svůj občanský průkaz – na mém průkazu žadatele a i na potvrzení o zaplacení jsou mé údaje uvedeny správně, proto jsem nechápala, kde je vlastně problém.

Tuto námitku komisař opětoval křikem „No to si snad děláte srandu? Ty testy byly generovány hodinu před tím, než jste sem dorazila!“

Celou situací jsem byla natolik šokována, že jsem nebyla schopná diskutovat ještě o chybě v adrese. Po chvilce hrozného ticha, kdy jsem nedostala z jeho strany žádné další instrukce, mě jen vykázal slovy „Co tady ještě děláte? Odejděte!“.

Při zpětném pohledu nemůžu říct nic jiného, než že tento psychopat, pozbývající jakékoliv lidskosti,  by neměl přicházet do kontaktu s lidmi (a už vůbec by se neměl nacházet na tahle vysoké pozici). Ačkoliv nemám osobní zkušenosti s jeho chováním při zkušební jízdě, můžu i z ohlasů mnoha jiných uchazečů jen předpokládat, že ho nějakým zvláštním způsobem uspokojuje neštěstí druhých, které svým způsobem jednání ponižuje. Po této zkušenosti se vůbec nedivím, že v Liberci napoprvé prospívá pouze 15% uchazečů o ŘO…

Třešničkou na dortu byl můj instruktor, který mi na můj nešťastný telefonát popisující, co se mi stalo, jen suše odpověděl „noo, už o to vim no. Tak si v autoškole dohodni nový termín, jo?“…

Zkoušku lze zvládnout na 100% i „napoprvé napodruhé“

Bylo mi jasné, že tady další pokus nemá cenu a tak jsem se nechala přeložit do města, ve kterém studuji. Když jsem vedoucímu autoškoly popisovala svůj zážitek, nechtěl mi ani uvěřit, že je taková situace možná. Posléze se už ani nedivil, že mi autoškola nevrátila peníze za neuskutečněnou zkoušku (čas a pronajatí auta s instruktorem na dobu zkušební jízdy) – a já ani nevěděla, že by mi něco měli vracet.

Po shlédnutí přihlášky jsem ho musela ujistit, že není propadlá, že výcvik byl skutečně zahájen koncem srpna minulého roku a nemohla jsem to nijak urychlit…

Po trpělivém vyslechnutí mě ubezpečil, že tady se uchazečům rozhodně neodepírá možnost zkoušky jen kvůli chybným údajům a ihned jsme se domluvili na jízdách.

Protože jsem spěchala, byl ochoten mi domluvit i jízdy ještě ten samý den místo jiných uchazečů (po domluvě by jim termín přeobjednal). Rychle, korektně, profesionálně.

Když jsem se domlouvala se svým libereckým instruktorem, byl to vždy zdlouhavý telefonát z mé strany, který spočíval v odmítání možných termínů ze strany jeho, protože tuhle má synek zápas, támhle zase výlet do Prahy… Často jsem na termín čekala opravdu dlouho, často dával přednost jiným uchazečům, byť by bylo vůči mě férovější mi poskytnout jízdy v těch několika mála termínech, kdy jsem zrovna byla v Liberci… Ale to je zas jen o osobní ochotě, ta není příliš vymahatelná…

Při samotné jízdě jsem se nestačila divit, jak jdou dělat věci i jinak. Při chybě mě místo seřvání čekalo konstruktivní upozornění. Když mi toho instruktor potřeboval říct více, zastavili jsme a vše mi vysvětlil v klidu, jednoduše, ne křikem během jízdy…

Mimo jiné jsem zjistila, že můj jízdní um spočíval jen v silném autě a širokých silnicích… Neučila jsem se tak rychle a dobře jen kvůli stresovým situacím, do kterých mě instruktor přiváděl.

Během těchto dvou kondičních jízd jsem se naučila rozjíždět s ručkou (vůbec mě to v Liberci neučil) i parkovat (v Liberci s křikem zaparkoval místo mě, asi abych mu nezničila auto) a získala tolik jistoty, co za celou dobu mého předchozího výcviku a to jen díky tomu, že ke mně pan instruktor přistupoval slušně, zkušeně a profesionálně. Smutný fakt na tom je, že jen podle věku soudě vykonává můj předešlý instruktor toto povolání nejméně o dvacet let déle…

Co se samotných zkoušek týče, při kontrole údajů narazili hned tři uchazeči na nesrovnalosti ve svých údajích – vše bylo bez jediného problému ihned napraveno, testy vygenerovány znovu a během několika minut jsme mohli započít písemnou zkoušku.

Takže argument libereckého vedoucího odboru dopravy, že komisař postupoval korektně, protože by jinak zdržoval ostatní, má pro mě po všech zkušenostech asi takovou váhu, jako když lupič pocákaný od barvy z vyloupeného bankomatu křičí „Já to nebyl, já to nebyl!“…

Na závěr doporučení pro ty, kteří se chystají dělat autoškolu, nebo jí už dělají

• Při výběru autoškoly si hledejte reference co nejobjektivnější, od co nejvíce různých lidí. I když vám autoškolu doporučí osoba, které důvěřujete.
• Navštivte autoškoly osobně a rozhodněte se podle osobního pocitu z celé firmy. Už pouhé vystupování prvního zaměstnance leccos vypovídá.
• Vy jste zákazník. Autoškola vám poskytuje službu. Nebudete-li se službou spokojeni, vyberte si jinou autoškolu, nehledě na důvod. Rozhodně to není lehké autoškole do očí říct, že jsou na nic – ale k čemu to je, když dělají něco špatně, nic vás nenaučí, máte u toho špatný pocit a ještě jim za to platíte?
• Pokud budete dělat zkoušky v Liberci, s vysokou pravděpodobností to na první pokus nezvládnete. Ty čtyři stovky raději investujte do ověřené autoškoly v jiném městě a kondiční jízdy.
• Nenechte sebou vymetat. Pokud se vám něco zásadního nelíbí, podejte stížnost na vyšší místa. Pokud budou lidi jen nečinně přihlížet, nikdy se nic nezmění.

PS.: V případě zájmu můžu poskytnout více informací ohledně celé situace.

Janna Čeček