Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená. V jakéstakés formě jsou naše hřbitovy zrcadlem způsobilosti vést dialog s živými. Nebylo tomu tak vždy, chceme-li říct, že bylo vše v pořádku. O tom, že nebylo, svědčí hřbitovy válečných zajatců z 1. a 2. světové války, hřbitovy zaniklých německých obcí a především židovské hřbitovy, které jsou mnohdy vydávány za kulturní památku, ale skutečnost je často jiná…
Liberecký židovský hřbitov, po desetiletí chátrající, patří v současné době k ozdobám a chvále města. A přitom jej měl stihnout stejný osud jako osud synagogy. Ta, jak víte, následovala většinu židovských kostelů. Byla vypálena v listopadu 1938. Liberečtí nacisté hřbitov poničili do té míry, že tam doslova nezůstal kámen na kameni a po následujících 6 letech byl celý prostor jedním velkým lomem leštěného hřbitovního kamene. První velitel města, major Rudé armády, po zjištění stavu vydal pokyn, že nacističtí prominenti města s páskou na paži, uvedou židovský hřbitov v Liberci do původního stavu. Protože nebyla k dispozici dokumentace ,,snažící“ se nacisté stavěli kameny tak, jak jim přišly pod ruku.
Krátce na to se stal správcem hřbitova můj dědeček. Nebylo koho pohřbívat. Z koncentračních táborů a ze zahraničních armád se vrátilo pouze několik desítek Židů. Naprostá většina zahynula. Nedbalá práce těch, co stavěli rozvalené pomníky v květnu roku 1945, keře a mladé stromky povalily řady stél, podstavců. V té době byl židovský hřbitov v Liberci opět neproniknutelnou džunglí, zahradou šípkové Růženky. Zahradou plnou malin, jahod, ostružin, ještěrek, hnízdících ptáků, žab, užovek, pavouků a veverek. Tehdy jsem vstupoval do dědečkova království, s tím, že tak tomu má být, že právě tak mají vypadat židovské hřbitovy. Psala se 50. léta a něco jako pieta, mi jako desetiletému chlapci nic neříkalo. Žel ani těm, co řídili stát i naše město.
A nebyly to jen židovské hřbitovy. Zajatecké po Němcích vypadaly stejně, ne-li hůř. Dosídlenci Sudet po odsunutých už neříkali doma tam, odkud přišli, ale doma začínalo být i pro ně tam, kde pohřbívali své zemřelé. Žel, židovskému hřbitovu v Ruprechticích se dostalo odpovídající péče až po sametové revoluci. Dnes je opraven a opečováván. Leží tam mnozí z těch, co našemu městu pomohli dostavit domy nevídané krásy, instituce, úřady sociální zařízení, školy. Zaslouží si být pohřbení na hřbitovech, kde jejich pomníčky nejsou plundrovány, povaleny a poničeny vandaly.
Úroveň našich hřbitovů se odvíjí i od našeho dialogu odlišných názorů, od toho, co je prioritou v našich vztazích. Zda nepřevládá názor, že pokud už nemůžeš, musíme se rozloučit. Zda nezapomínáme na větu, co stojí nade dveřmi židovských hřbitovů: „Z prachu jsi vzešel, v prach se navrátíš“.
Egon Wiener