Dědu Josefa si příliš nepamatuji. Když mi byly tři roky, zachránil mě z betonové kádě na máchání prádla, v níž jsem se topil. Ve vzpomínkách ho vídávám, jak sedí u stolu v kuchyni na gauči, kde obyčejně spával, kouří fajfku a v neděli „veržínko“, které příšerně smrdělo. Vždy, když zaslechl vlak, se otočil. Z okna za jeho zády vidět…