Už jenom to, že se podobá té vídeňské je těžko odpustitelné… Budova je hezká, i když trošku těžkopádná. S jinou se těžko srovná. Je, jak říkali Češi, co přišli po pětačtyřicátém, trošku moc německá. Má, jako všichni, svá dobře ukrytá tajemství. Nezažila vždy léta jednoduchá. Dvě války, hlad, národnostní nepokoje. Němci se stali dominantními i na zdejší radnici, která se stala jednou z bašt poněmčení celé oblasti.
Bylo to celkem jednoduché. Z jedné strany kopce Němci, Češi z druhé strany, původně Sudety – české pohraničí. České jen na papíře. Němci rozhodovali o tom, kdo zde dostane práci, kdo uživí rodinu, kdo koho pošle do škol. Základní školy byly zdarma, české až do vzniku republiky neskutečně potlačované, tak jako český jazyk vůbec. Kdo z Čechů chtěl od života více musel němčit, volit, mluvit, bavit se tak, aby nepopudil zaměstnavatele, povětšinou Němce. Je div divoucí, že za těch víc jak 700 let, co zde byli Němci, tu ještě zůstal někdo, kdo četl, psal i mluvil po našem.
Za obrození českého národa v 19. století můžeme poděkovat spolkům, které se i v našem regionu snažili postavit obě řeči na stejnou úroveň, obnovit české školství, kulturu. Tomu bránili Němci, kteří v činnosti spolků viděli ohrožení svých zájmů v Sudetech. První světová válka a vznik Československé republiky znamenaly konec snah německých separatistů o odtržení území od právě vzniklé ČSR a vytvoření součásti Rakouska z provincie Deutschböhmen.
Tehdy se mezi sudetskými Němci prosadil do čela separatistů rytíř Lodgman von Auen (1877-1962) a stal se ikonou těch, co chtěli samostatnost. Co o něm víme? Predikát dostal za císaře Rudolfa II., k nám přišel ze západní Evropy a pracoval jako právník. S mým dědečkem v roce 1915 narukoval jako jednoroční dobrovolník do 1. světové války a oba tu „velkou“ válku přežili. Tehdy se jejich cesty rozdělily.
Rytíř se stal představitelem separatistů, kteří se chtěli odtrhnout od ČSR. Vždyť české vojsko vstoupilo do Liberce až těsně před Vánocemi 1918 z Ještěda, kde týdny vyčkávalo, než obsadilo Liberec. Můj dědeček se stal styčným důstojníkem československé vojenské rozvědky v Berlíně. Rytíře Lodgmana von Auen zradili sudetoněmečtí podnikatelé, továrníci v čele s rodinou Liebiegů, kteří se z ekonomických důvodů rozhodli podnikat v ČSR. Odtržení jim nezaručovalo zisky a tak své soukmenovce, lidově řečeno hodili přes palubu…
Je zajímavé, že rytíř z Augenů, pan Lodgman patřil k umírněným separatistům. Nikdy nedosáhl „slávy“ těch, co měli přijít – Henlein, K. H. Frank. Nikdy se nestal tím, kdo by chtěl vyhladit Čechy, Židy. Po osvobození Rudou armádou po roce 1945 odešel nejdříve do ruské zóny v Německu, později, v roce 1960, na západ. Byl oceněn řadou poct včetně Evropské ceny Karla IV. Téhož ocenění se dostalo i prezidentu české republiky Václavu Havlovi a dalším.
Egon Wiener