Tak jsem se dočetl, že se na krajské město Liberec žene blahodárná smršť cyklostezek. Ne, nelekejme se, nestavme bunkry a nezaklánějme hlavu k nebi, nic takového zatím nehrozí.
Ještě máme dost času si poplašnou zprávu v klidu projít a zamyslet se nad ní.
Smršť v původním slova smyslu znamená nárazový vítr s ničivými účinky. Meteorologové tvrdí, že jde o „větrný vír se svislou osou otáčení a vodorovnými rozměry nejvýš stovek metrů“. Slova smršť se ovšem používá, abychom byli spravedliví, i v přeneseném slova smyslu. Říká se tak velkému počtu událostí v krátkém časovém úseku.
Potud by se dala zvěst o smršti akceptovat, i když se vlastně neví, kolik se těch cyklostezek ve víru objeví a kdy to bude. Mluví se totiž hned o sedmi, hned o dvaceti nových cestách pro kolisty, ale jejich vznik je, pochopil-li jsem to dobře, v nedohlednu. Je podmíněn tím, zda se liberecké radnici na ně podaří sehnat peníze z Evropské unie. Ani jejich množství není zřejmé. Jednou se jedná o sedm miliónů korun, podruhé o částku šestkrát vyšší, což je ovšem rozdíl víc než nepatrný.
Podívejme se také na tvrdé přídavné jméno blahodárná. Na internetu se tvrdí, že znamená přinášející pozitivní důsledky. Kdybych se ovšem spolehl na svůj rozum, mohl jsem si ušetřit čas. Nutně bych totiž došel ke stejnému výsledku. Jaký jiný význam by mohla mít dvě k sobě přilepená slůvka blaho a dává?
Ponechme neobvyklost spojení „blahodární smršť cyklostezek“ jejímu tvůrci coby ozvláštnění suchého novinářského jazyka, a položme si zásadní otázku, zda opravdu přinese kopcovitému Liberci s úzkými ulicemi plnými aut ono zmíněné blaho. Přitom bychom mohli popřemýšlet i nad tím, kdo nám ho neustále nutí.
Tím prvním „nutičem“ byl cyklistický nadšenec a pozdější náměstek liberecké primátorky Jiří Rutkovský, který se proslavil spuštěním cyklostezky na třídě Dr. Milady Horákové v Liberci. Kritizovala ji v roce 2011 nejen dopravní policie (Komunikační inženýr Policie ČR Vlastimil Malý: Zaplať pánbůh se tam ještě žádná dopravní nehoda nestala.), i opozice (Tomáš Hampl z ODS: Pan náměstek Rutkovský je cyklista a je to vidět. Nicméně domníváme se, že město má nyní jiné priority, než dělat nešťastně řešené cyklostezky.) a hlavně samotní cyklisté. Většina se jich tam bála, neboť necelý metr od nich frčely autobusy MHD.
Nyní obyvatelům Liberce vnucuje rozšíření cyklostezek Změna pro Liberec ústy svého náměstka Jana Korytáře, který vyhrožuje, že nezůstanou jen na papíře. První dvě z nich se začnou stavět už v příštím roce. (Když na ně přijdou peníze z EU.) Že cyklostezky navrhuje Změna má svou logiku, neboť je tak trochu zeleně-ekologická a nestydí se za to.
Co nemá logiku je, proč se někdo neustále snaží z Liberce učinit místo pro cyklisty zaslíbené. Proč už někdo nepřizná, že krajské město nikdy cyklorájem nebude, což chápe každý, kdo v něm žije, a nemusí být zrovna odborníkem jako předseda spolku Cyklisté Liberecka Pavel Matějka, který přiznává, že ve městě není jízda na kole pro děti bezpečná a sám mívá v některých místech problémy. Přesto stavby cyklostezek podporuje, kde může. Asi je sám, neboť jsem žádné jiné jméno cyklisty, který by je propagoval, nezaznamenal. Ostatně, nikde jsem se také nedočetl, kolik kolistů touží po Liberci vlastně jezdit (existuje nějaká relevantní studie na toto téma?), když v jeho okolí je k tomu příležitostí stovky, a co si od toho slibuje.
Na druhou stranu chápu, že v době před krajskými volbami je zmínka o nových cyklostezkách takovým cukrátkem pro voliče. Nejsem si ale jist, že všichni na kole jezdí, a že všichni cyklisty milují. Stále častěji totiž ve svém okolí zaznamenávám negativní reakce na to, jak se chovají na přechodech pro chodce (většina ani neví, že na nich musí kolo vést), jak se chovají v lese, na liberecké Pražské ulici, na silnicích, na hřebenech Jizerek, vlastně všude tam, kde se pohybují.
Ostatně, to je důvod, proč jsou můj silniční favorit a horské kolo ve sklepě ovinuty mnohaletými pavučinami a proč se smršti blahodárných cyklostezek bojím víc než filipínského tajfunu Yolanda.
Jan Šebelka