U Poirota usínám, říká autor detektivního románu Ctihodní řezníci

Bývalý novinář Jan Šebelka vydal koncem minulého roku dvě knihy. Druhé rozšířené vydání Podivína, který okrášlil svět aneb Vzpomínání na Gustava Ginzela a detektivní román Ctihodní řezníci. Povídali jsme si především o druhé z nich, o napínavém příběhu odehrávajícím se v Barceloně, na ostrově Hvar a ve městě Kristiánov, které nápadně připomíná Liberec.

Je Kristiánov Liberec? Je Kopec Ještěd? Je hlavní hrdina novinář Marek Kafka vaše alter ego?
Když to vezmu popořadě: Není, není, trochu je a víc není…

V jedné recenzi na Řezníky jsem si přečetl, že se děj odehrává v libereckých reáliích a fikce se v nich snoubí s realitou… Jak to tedy je?
Liberecké reálie jsou takové moje prokletí. Trochu mi připomínají přílivové vlny na Atlantiku v Algarve, které musí rybáři chobotnic překonat, když se chtějí dostat na širý oceán. Zatímco oni to musí zvládnout pokaždé, když vyjíždějí (mají k tomu také speciálně upravené čluny se zvýšenou špičkou) mně se tu vlnu s názvem liberecké reálie ještě překonat nepodařilo.

Můžete to blíž vysvětlit?
Tzv. liberecké reálie mě drží pod krkem od začátku mého psaní knih. Stokrát se mě už někdo zeptal, kdo konkrétní byl předlohou téhle a tamté postavy, kdy se stalo tohle, nebylo to náhodou jinak a tak dál. Myslím, že liberecké reálie, když už jsme o nich začali mluvit, nějakým způsobem snižují hodnotu mých příběhů, protože odvádějí čtenářovu pozornost od vlastního děje…

To nemůžete čtenářům vyčítat. Zastřelený mafián na Malém náměstí, podobnost Kopce s Ještědem, některé vraždy, ředitel policie a jeho desetimiliónový dům a jiné reálie, to vše Liberec devadesátých let minulého století nebezpečně připomíná…
Máte pravdu, pláču na nesprávném hrobě. Dvacet roků jsem o tom, co se v Liberci a jeho okolí děje, psal a člověk jen těžko překročí svůj stín. Navíc je psaní detektivky mimo jiné takové skládání puzzlí a některé kauzy se přímo nabízely, abych je do příběhu zařadil.

Těch dvacet roků vaší práce v novinách se nedá v knize přehlédnout. Poněkud mě ale překvapil váš kritický pohled právě na média. Ostatně, zápletka je založena na tom, že hlavní postava novinář Marek Kafka náhle prozře a napadne ho, jestli celou tu dobu nesloužil jen přeludu, kterému se říká hlídací pes demokracie.
Víte, co se nejvíc za dvacet osm let od pádu berlínské zdi podle mě změnilo? Média. Tím primárně nemyslím sociální sítě, i když ta na tom stavu mají také svůj podíl, myslím vlastní chování novinářů. Když to řeknu úplně primitivně, oni si zvykli, že je nikdo nemůže kontrolovat a podle toho se chovají. Hlavně mě to udivuje u České televize, jejíž redaktoři nám denně říkají, jak se máme na svět dívat, koho máme mít rádi a koho ne. Z pořadů jako 168 hodiny nebo Reportéři přímo nenávist a demagogie kape. Proto zaplať pánbůh, že existují nejrůznější nezávislá média, která mainstream a politici upřímně nenávidí. To jsme se ale dostali někam úplně jinam…

Vaši Ctihodní řezníci nejsou klasickou detektivkou, jak je psali Agatha Christie, Georges Simenon či Dashiell Hammett, i když s ním vás spojují hlášky drsné detektivní americké školy. Spíš připomínají dnes tolik populární severské detektivky. Někde v textu dokonce píšete, že jedna z hlavních postav zřejmě četla Milénium, což bylo v tu dobu téměř povinná četba.
Máte pravdu. Žánr detektivky se posunul, což si nejvíc člověk uvědomí u televizních seriálů ať už českých (Pustina, Rapl) nebo zahraničních (geniální Fargo). Když to porovnáte s neustále recyklovanými televizními seriály typu Poirot, u nichž usínám, je to dneska už opravdu jinde. Desetiminutové vyprávění na konci o tom, kdo koho a jak zabil, už nikoho fakt nezajímá. Mimochodem, severské detektivky jsou nyní velký fenomén, ale ten žánr je na severu populární už od šedesátých let.

Děj vaší knihy severské detektivky připomíná, ale hlavní hrdina se pohybuje spíš na jihu. V Barceloně a na ostrově Hvar, ke kterému máte, nejde si toho nevšimnout, velmi vřelý vztah. Dokonce jste ji tam psal.
Mám, ale zařadil jsem ho tam z trochu jiného důvodu. Asi před patnácti lety jsem seděl se svým hvarským přítelem v jedné konobě ve Starim Gradu, kde mi představil splitského nakladatele. Tehdy mi vyšla první a zatím jediná detektivka s názvem Případ spravedlivého vraha. Nakladatel mi řekl, že když bude v mé příští detektivce alespoň třetina děje ve Splitu nebo na Hvaru, že mi ji vydá v chorvatštině. Slíbili jsme si to podáním ruky.

Už knihu někdo překládá do chorvatštiny?
Ne, tak dlouho jsem psaní odkládal, až loni umřel.

V knize jste kritický nejen k novinářům, ale také k policii…
Policie je v našem vývoji po roce 1989 samostatný druh, kterému chci věnovat druhý díl s názvem Ctihodní policajti. Největší chybou bylo, že v ní proběhlo několik ideologických čistek, ustavičně se hledal nějaký vnitřní nepřítel a že se stala hlavně v devadesátých letech nástrojem politiků a podnikatelů. Policie se hodně podílela na stavu, který prezident Václav Havel nazval blbou náladou.

Nicméně, mluvil jsem s jedním bývalým detektivem, který po přečtení vaší knihy řekl, že musíte mít uvnitř policie moc dobrého informátora. Některé motivy, některé detaily jste si podle něj nemohl vymyslet, například ty o Orlických vrazích…
Mám.

Kdy se můžeme těšit na pokračování Ctihodných řezníků, o kterém jste mluvil?
Nedokáži odhadnout. Už jsem něco napsal, dokonce to mám všechno v hlavě a v bloku. Jenže pak se zajdu podívat do knihkupectví nebo do Levných knih a vidím ty hromady knihy, nějak mi ochrnou ruce. Zvlášť traumatizující je, když pak ty své v těch „závějích knih“, jak tomu říká pan Miloslav Nevrlý, vůbec nenajdu.

Subscribe
Upozornit na
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Projekt Garantovaného bydlení má za sebou první rok fungování, ptáme se proto jeho ředitele Roberta Pradeho na průběh tohoto roku.
Bydlení se dnes, více než po třiceti letech fungování svobodného trhu, stává neustále naléhavějším problémem pro stále větší část společnosti. Do sociální pasti, která
V českém zákonodárství se letos udál jeden významný krok, který by mohl pomoci boji s korupcí, která českou společnost stále svazuje a táhne ke dnu. Na
Nadace Ivana Dejmala pro ochranu přírody slaví v těchto dnech 30. výročí od svého založení. Od té doby rozdělila na pomoc životnímu prostředí přes 32