Ubohá Máří Magdaléna. Postavená pro pomoc nejchudším, ale i jako nástroj protisocialistické propagandy ze strany Liebiegů, opuštěná církví za minulého režimu, sloužící jako sklad, dočkala se zlodějství a buranismu režimu dnešního. Jako kdyby se v ní zračily dějiny Liberce a všechny jeho neduhy.
Kostel byl postaven jako jubilejní – tedy k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. v roce 1908. Nebyl sám, jen v Liberci to byly dva další. Mezi libereckými měšťany kult císařství holt letěl. Nicméně zrovna Máří Magdaléna pod Keilovým vrchem byla největší a nejhonosnější. Také jejími autory byli Max Kühn a Heinrich Fanta, tehdejší esa mezi německými architekty z českých zemí.
Kostel svou novobarokní vizáží plnil i účel ideologický – měl nechat vzpomínat na „staré zlaté časy“, kdy pánbůh přál většinou jen pánům a prelátům, potažmo těm majetnějším a odvěkému řádu věcí podnebeských. A to na začátku 20. století v Liberci už prostě přestávala být pravda.
O slovo se hlásili dělníci, ženy, starý řád se začal potácet na svých bolavých nohách. Snad i proto byl ke kostelu přistavěn kapucínský klášter, kde mniši poskytovali pomoc (dnes bychom řekli sociální práci) pro ty nejpotřebnější. Chudí se měli obracet k církvi a nešilhat po socialismu a demokratických novotách. Pozdě. Dějiny už nešlo zastavit.
Během druhé světové války byli v Máří Magdaléně i v přilehlém klášteře ubytováni tehdejší liberečtí měšťané, kteří pak své byty zase museli poskytnout hochům od SS i Wehrmachtu, kteří se potřebovali zotavit z fronty. Řadě z těch, kteří bodali nůž do zad československé demokracie, již tehdy jistě došlo, že nacistická Říše, kterou na ulicích provolávali svým domovem, nebude milující matka, ale zlá a krvavá macecha. Taky pozdě…
Za minulého režimu se v kostele skladovaly knihy. Dokud tomu tak bylo, jakžtakž to s ním ještě šlo, horší to bylo poté, kdy se přestalo topit a větrat. Kostel, který byl od roku 1966 kulturní památkou, ale dostával zabrat.
Nezměnilo se na tom nic ani po revoluci, kdy se odsvěcený kostel vrátil do lůna církve katolické. Naopak. Jeho devastace pokračovala rychleji než za komunismu. Snad jen, když kapucínský klášter sloužil svobodným matkám a jejich dětem, tak místo na chvíli (a možná poprvé a naposledy) navštívil bůh, který svého syna nechal přijít na svět jako chudého tesaře.
Jenomže katolická církev má ráda peníze, a tak se matky i jejich děti musely stěhovat. To, když kostel i s klášterem koupila firma zapsaná kdesi na Britských Panenských ostrovech. Místní univerzita neuspěla, chlapci z místní ODS a z anonymní firmy s podivným názvem ji u církve jednoduše přeplatili.
No, a zbytek už je současnost. Korupční aféra, rozkrádání dotací, síť kolem Metrostavu, ve které nechybějí úředníci ani politici v čele s hejtmanem. Poslední kapkou jsou nepovolené demolice, k nimž v kostele dochází bůhví proč. Vedle zlodějství má naše doba i nepříjemnou příchuť buranství.
Máří Magdaléna stojí nad Nisou už více než sto let. Dějiny města se do ní otiskují a každá doba v ní zanechává své stopy. Není to povětšinou historie nijak radostná a na Máří Magdaléně je to i vidět.