Přesně před pětapadesáti lety se Liberec probudil do zlého rána. Byl jedním z prvních českých měst, které okupovaly „bratrské armády“ Varšavské smlouvy, které na tancích přijely pohřbít sen o vlastní, české cestě k demokratickému socialismu. Běsnění okupačních vojáků v Liberci nepřežilo devět lidí.
Eva Livečková, Rudolf Starý, Bohumil Kobr, Stanislav Veselý, Josef Fialka, Zdeněk Dragoun, Jindřich Kuliš, Miroslav Čížek a Vincenc Březina. Jména devíti Liberečanů, kterým vpád vojsk Varšavské smlouvy před 55 lety přinesl smrt. V časných ranních hodinách 21. srpna 1968 vjely do Liberce první tanky.
Vojska Varšavské smlouvy do Liberce přijela již v noci z dvacátého na jednadvacátého srpna. Samotné invaze se zúčastnilo až 750 tisíc vojáků a přes 6 tisíc tanků. Vojska se na celém území tehdejšího Československa setkala se spontánním odporem obyvatel a na mnoha místech došlo ke ztrátám na životech.
Liberec byl jedním z prvních měst, která pocítila sílu okupace „spřátelených armád“. Zároveň je druhým městem po Praze, kde bylo nejvíce obětí okupace.
Důvodem pro zásah vojsk pěti armád pod sovětským velením byl politický vývoj v tehdejším Československu, který usiloval o vlastní, demokratickou cestu k socialismu, označovaný jako tzv. Pražské jaro.
Již v nočních hodinách došlo v Liberci k prvním konfliktům mezi okupanty a mladíky, kteří vylezli na lešení, které tehdy obklopovalo libereckou radnici. V následujících dnech se počet obětí rozrostl na devět. Jejich památku připomíná stylizovaný tankový pás s jejich jmény umístěný na liberecké radnici.
V následné reakci na okupaci a kolaboraci části českých představitelů s okupanty vznikla mezi Liberečany nebývalá jednota a odhodlání, kterou vyjádřilo například 44 tisíc podpisů (z tehdy zhruba 80tisícového města) na petici odsuzující okupaci i kolaboranty.
