Dopis, co jsem včera zapomněl poslat

Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče do všech stran. Vám, louko plná květin, píši, obloze, ze které padá déšť a pískovištím plných dětí, kde leží kdejaký exkrement. Maminkám, které kdysi pletly šály, rukavice, čepice, slepičkám, co snáší vajíčka i koním, lamám, pštrosům a dikobrazům, co mají ostré ostny, pionýrům, skautům i letuškám.

 

Píši všem, co mají všech pět pohromadě, sejí, sečou, suší, konzumují. Všem, co extrahují, moderují,  konverzují a diskutují. Píši lidem dobré vůle, lidem co odešli do záhrobí. Píši Vám, sličným květinám, věncům i kyticím svatebním. Všem, co ráno vstanou a pracují, co čtou a píší romány. Všem,co plují na rybnících na starých pramicích i těm, co jsou vojáky, musí být na přepravní lodi, mají strach co bude a teď, teď je jim hrozně špatně a bojují s mořskou nemocí.

 

Vám píši, vězňové, zda jste vzali ponaučení, že není beztrestnosti, že žádný zločin není dokonalý. Vám, co posíláte vězně do vězení, těm, co kladívkem a jedním bouchnutím uzavřete za odsouzeným těžká vrata vězení. Píši těm, co řídí auta, vlaky, autobusy. Máte v rukou naše životy. Doufám, že víte, že není snadné a v tom to ani není, kroutit volanty.

 

 Píši Vám, co operujete oční zákaly, rozbitá kolena, platfusy. Sestrám, co nám říkají, že je čas stávat z postelí. Píši i Vám, oknům otevřeným dokořán, dveřím, kterým nic neříká můj nepřítel průvan. Kotlíku ve sklepě, na který se v létě práší, rohožce, hadříku na nádobí. Píši Vám, rozličným šňůrám, šňůrkám, mašlím, chodníčkům před domem, které je potřeba při náledí sypat, tak jako Vám, ptáčkům v zimě zrní.

 

Píši svým fanynkám, co čtou má povídání a chodí na veřejná čtení. Městu v Sasku, Žitavě, kde mě s podivem čtou taky, chodí na má čtení a poslouchají. Mám je rád a nemohu, než napsat i jim, sousedům, městu Liberci, Mníšku pod Brdy, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonnému v Podještědí.

 

Píši Vám všem, co poslouchají a nechají své rodiče, aby se po telefonu vymluvili. Znám ten pocit, který občas mám, že sluchadlo je němé. Píši všem psům a kočkám, vší té zdomácnělé havěti, která žebrá o pohlazení, píši sluníčku, aby nechodilo  spát, větru, aby nevysušil zemi, studnám, aby vody nescházelo, obilí a bramborám, aby se jich urodilo. Všem puškám, dělům a raketám, aby zrezly v muzeu a nožům, aby neznaly, než krájet salám na chleba. Všem lidem, aby jim chutnalo a dobře se jim vedlo.

 

 

 

Egon Wiener

 

 

 

Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
  Co jsi hledal pod stromečkem?Co jsi hledal pod stromečkem? Svoje mládí, ten stav beztíže, který se vrací, jsi-li sám. Jako ten voňavý teplý