Naši poslanci nám sice spíše omylem, nicméně přeci jen umožnili historicky první přímou volbu hlavy státu. Mnozí z nich již v minulosti tuto možnost příležitostně zmiňovali, ale tomu, že by se mohla někdy stát skutečností, věřil asi málokdo. Tato možnost budí emoce a jako téměř každá nová myšlenka štěpí odborníky i veřejnost na dva tábory. Možnost nechat volit hlavu státu občany má své vášnivé zastánce i odpůrce.

Chápu částečně obě strany a souhlasím i s některými argumenty zaznívajícími z obou táborů. Průběh minulé volby mě naplnil, jako asi většinu obyvatel, hlubokým znechucením, avšak představa, že se prezidentem stane například některý z momentálně úspěšných sportovců či nějaká populární osoba ze šoubyznysu, také není příliš lákavá. (nutno však přiznat, že v porovnání se současným prezidentem nebo s některými z nominovaných kandidátů by to mohla být ještě celkem akceptovatelná možnost.)

Následující zamyšlení má posloužit prioritně něčemu zcela jinému, než rozsouzení tohoto sporu. Chtěl bych se zamyslet nad tím, co tato volba, tedy výběr kandidáta, prozradí o každém jedinci. V jednom svém předchozím článku, který se zabýval tématikou volby prezidenta, jsem obdržel v rámci diskuze příspěvek, z něhož cituji hned první větu:
„Při vašem vzdělání jste si snad mohl odpustit celý první odstavec. Stačilo jen napsat nemám rád Václava Klause.“

Další text této čtenářské reakce měl již zcela konstruktivní charakter a autor v něm střídavě souhlasil či nesouhlasil s ostatními vývody v mém článku. Počáteční pasáž, která moje zamyšlení uváděla a v níž jsem si dovolil V. Klause označit za „sběratele“ plnicích per v přímém přenosu, člověka neznajícího špinavé peníze, „všeználka“ a vůbec osobu velice sebestřednou, tohoto čtenáře však zjevně pobouřila.

Tím se dostávám k jádru tohoto zamyšlení. Rád bych především uvedl na pravou míru, že má kritika současného prezidenta není, byť se to může na první pohled tak jevit, namířena proti V. Klausovi osobně. Nemám proti němu jako člověku vůbec nic. To, co jsem si dovolil kritizovat, jsou vlastnosti, které svými činy personifikuje a s kterými nejen nesouzním, ale především jsem přesvědčen, že jsou v příkrém rozporu s vlastnostmi, kterými by měl dle mého názoru disponovat morálně vyspělý jedinec, nemluvě pak o nejvyšším představiteli tohoto státu.

Přestože osobně favorizuji Táňu Fischerovou, neznamená to, že bych ji nekriticky adoroval a vzhlížel k ní jako k nějakému absolutnímu idolu. Určitě má i své slabší stránky, zrovna tak jako chci věřit, že i Václav Klaus bude disponovat některými, a to i z mého úhlu pohledu, pozitivními vlastnostmi.

Vlastnosti, jako jsou vysoká morální vyspělost, sociální cítění, smysl pro spravedlnost, nezkorumpovanost, hájení veřejného a ne osobního zájmu, ekologický pohled a hlavně schopnost vize pro budoucí uspořádání občanské společnosti, to všechno jsou vlastnosti, které zosobňuje paní Táňa Fischerová a které se mně jeví jako naprosto zásadní a mohu se s nimi tedy zcela identifikovat.

Rozhodnutí, komu dá občan svůj hlas, se odehrává ve dvou rovinách. V té první se každý snaží najít právě tuto myšlenkovou shodu, své souznění s některým z uchazečů o prezidentský post. Druhá rovina se týká schopnosti voliče rozpoznat, který z možných uchazečů této shodě odpovídá. Jinými slovy schopnost rozeznat, kdo je ve svých výrocích upřímný a kdo lže. Je nasnadě, že zásadní problém se skrývá až ve druhé rovině. Zde je třeba hledat opodstatněnost onoho tvrzení, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží…

Přitom by to minimálně při této volbě jednotlivých osobností neměl být vlastně žádný velký problém. Stačilo by se podívat do minulosti jednotlivých kandidátů. Jednoduše si porovnat, jak se každý z nich při té či oné příležitosti zachoval, co bylo jeho prioritou a jak korespondují jeho současné výroky s jeho činy v minulosti. Rozhodnutím, koho budu volit, tak dávám jasný signál o svém žebříčku hodnot, ale zároveň se mohu, byť s určitým časovým odstupem, přesvědčit o své schopnosti správně odhadnout kvalitu nějakého člověka, potažmo o kvalitě své vlastní.