Ve středu 18.9. měli občané Liberce možnost zúčastnit se v  Krajské vědecké knihovně veřejné debaty pořádané organizací Transparency International s názvem „Zadlužený Liberec – co k tomu vedlo, jaká je dnes situace a jak z toho ven“? Diskutovat se mělo o tom, proč je Liberec nejzadluženějším městem v celé republice, které konkrétní kauzy a politické kroky k tomuto stavu přispěly a jaké existují scénáře do budoucna.

Zhruba stovka zájemců o tuto problematiku si po úvodním projevu ředitele TI Radima Bureše vyslechla dobře připravenou a i pro ekonomické laiky srozumitelnou prezentaci PhDr. Jaromíra Baxy, která ukázala právě na příčiny dnešní, použijeme-li velký eufemismus, velice neradostné finanční situace města.

Po něm seznámil přítomné s několika modelovými kauzami z nedávné minulosti, z nichž některé budou mít podle všeho ještě soudní dohru, velice fundovaně místní spolupracovník TI Jaroslav Tauchman. Stanislav Beránek doplnil liberecké modelové kauzy o jednu pražskou, na níž chtěl demonstrovat, jak důležitý je právě zájem občanů o konání politiků. V závěrečném příspěvku se pak právník TI Petr Leyer věnoval z nedostatku času již jen opravdu ve zkratce pravidlům pro nakládání s majetkem měst a obcí z pohledu zákona.

V následující diskuzi mě nejvíce zaujal příspěvek občana, který měl pocit, že se věnuje příliš pozornosti událostem v minulosti, hledají se stále viníci nynější situace a málo se řeší, jak z této situace ven. Dotyčný měl sice v tomto případě i částečně pravdu, ale ve mně to vzbudilo silné asociace na dobu po pádu totality a na volání po nutnosti „tlusté čáry za minulostí“. Je příznačné, že tento požadavek je vždy nejvíce slyšet z tábora těch, kteří jsou za onu neradostnou minulost více, či méně zodpovědní. Neznám tohoto člověka a nevím tedy, jestli  je to i jeho případ a také nechci, aby tento můj text byl chápán jako volání po nějaké pomstě, nebo honbě na čarodějnice. Takové myšlenky jsou mi věru cizí. Chtěl bych tímto naopak požadavek na vznik „velké tlusté čáry“ podpořit.

Musím k tomu však podotknout, že pro mé chápání možnosti vzniku nového začátku, je naprostou nutností skutečnost, aby tento nový začátek nebyl zatížen právě nevypořádanou minulostí. Já osobně onu „tlustou čáru“ chápu spíše jako dvakrát podtržený výsledek na konci úspěšného řešení rovnice s mnoha neznámými.

Neanalyzujeme-li a nepojmenujeme-li naprosto konkrétně vše co se v minulosti stalo, kdo je za to zodpovědný a nebudou-li z těchto poznatků vyvozeny závěry, přičemž ty nemusí být nezbytně trestně právní, jednoduše proto, že to mnohdy již není možné, nemůže se žádný nový začátek podařit. Začít lze i při nejlepší vůli jen s čistým stolem. Nesnažme si nic nalhávat, liberecký stůl má do uklizeného ještě daleko.