Vitráže

Města, co vyrostla z plenek převážně v druhé polovině 19. století mají něco, co by dnes stálo moře peněz. Vitráže a mozaiky. Kdo viděl v oknech starého Liberce v olovu zalitá barevná sklíčka, nemůže zůstat chladným nezaujatým pozorovatelem.

Návštěvník procházející libereckou radnicí si musí všimnout vitráží v oknech reprezentativní budovy a nejen zde. Nebylo v té době honosného domu, instituce, významného úřadu, aby tam okna nezářila úžasnými, barevnými příběhy. Kdo tehdy něco znamenal, musel to říci ostatním. Auta ještě skoro nebyla, lyžovat se do Alp nejezdilo, nebylo téměř za co utrácet a tak se okna měnila na obrazárnu, stropy a chodby v mozaikové ermitáže. Stačilo jen trocha příjemného slunce a v domě se rozzářila ,,televizní obrazovka“. Bylo se na co dívat a bylo toho požehnaně.

Ještě dnes, po tolika letech, kdy se vyměnilo obyvatelstvo českých Sudet, nacházíme zbytky skleněných vitráží v mnohém měšťanském domě. Sporadicky, spíš jako výkřik, hořký pláč po navždy ztraceném ráji, kdy se umění měnilo za reality všedního dne, za jeleny obskakující laně. Tam kde zapomněli na umění, díváme se skoro na zázrak. Na cestu rozevřeným mořem, na zázrak, který se konal. Nevím, proč rodiče tak mocně upoutalo sklo v olovu zalité, květy a minesengři z barevného skla na pouti svízelných cest, od zámku k zámku. Ale bylo to tak. Rozbilo se jedno sklíčko, nebyl, kdo by jej opravil a tak se vymlátila z rámu i ta ostatní. Pak přišel sklenář a za dvě minuty tu bylo sklo jako nové, průhledné, čisté a levné. A ušetřili jsme. Že se dětem líbilo to původní? Ale jděte, děti tomu tak rozumí.

Zrovna tak to bylo s mozaikou. Ta pod nohama měla holt smůlu. Nejprve ji nahradily drobné kostky, dnes jsme pokročili a lijeme do těch ran asfalt. Myslím, že by se divili i černoušci z Gambie, uprostřed africké džungle. Oni se diví i ti, co přijíždí z Moskvy, Berlína, nebo Paříže.

Je škoda, že zámek zahálí, letiště zarůstá křovím, po areálu Textilany se prohánějí prostředkem tramvaje a krysy. Budiž, řadě lidí je to fuk. Hlavně, že v Globusu mají slevy a benzín stojí o desetník míň, než včera. Jo, kdyby takhle jdnoduše přemýšleli ti, co tady žili před námi! Taky jim nepadali pečení holubi do úst. Aby prodali, co v továrnách vyrobili, museli projezdit celý svět a horko těžko shánět zákazníky… Doma se potom těšili z krásných domů, soch a skleněných vitráží, z antických námětů mozaiky a z obrazů.

A byli to i tací grandi, že když viděli, jak bydlí zdejší tkalci, postavil jim jeden z nich celé městečko rodinných domků. Muzeum zásobili dary, přispěli na všechny významné stavby. Je mi až stydno porovnám-li, jak si dnešní  současní kapitalisté opevňují své haciendy betonovými ploty a tam se radují, či pláčí, když jim rostou nebo se ztrácejí miliony. Ať všichni vědí, že oni sice mají, ale ta režie – nové a mladší manželky něco stojí. A děti hodně dlouho studují a domů se neuráčí, cestují po světě a nešetří.

Ach, ty vitráže! Jsou občas ještě vidět, ale je jich stále míň a míň. Pokud je ještě někde objevíte, zastavte se, a pohlaďte je aspoň pohledem. Jsou tu a zítra už po nich nemusí nic zbýt. Byla by to škoda, ale je toho víc, co jsme ztratili….

                                               Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče