Fasády v českém pohraničí – v Sudetech

Za mého mládí, tak šedesát let zpátky, bylo město šedivé, monotónní a čekaly jej horší časy. Opadávání omítek, zatírání prvorepublikových a německých válečných nápisů vápnem, jako i pozdější nápisy z let 1968 – 69 vyjadřující se ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do města.

Bylo 10 let po válce a metropole severu na tom byla stejně, jako blízký Jablonec nad Nisou nebo vzdálenější Česká Lípa. To poslední, nač myslel majitel nemovitosti, byla omítka, plot, výměna oken. Dosídlenci, ale i těch pár starousedlíků nebyli „schopni“ uvěřit, že to velké stěhování národů Evropa ustojí bez války, že se Němci nevrátí.

Lidé v metropoli severu si začali pomalu zvykat na to, že jsou tu doma. Do lesů kolem měst ještě masově nechodili, kráse Jizerek a lyžování na Ještědu dosud nepropadli. To vše mělo záhy přijít. Konfiskáty domků přecházely z první ruky, kde stály bratru pět tisíc, následujícím zájemcům do vlastnictví už za násobky původních cen.

A začalo se hledět i na to, jak chalupa vypadá zvenčí. Sláva to nebyla, to vám povím. Tašky na střeše nic moc, štípaný přírodní materiál z Jablonecka byl moc těžký, nemoderní, nový eternit byl lehký, žel později zjištěno i rakovinotvorný. Barva omítky v v čase první spartakiády, byla bílá, případně šedá. První se v šedou změnila v příštích letech sama, jiná snad ani nebyla.

Bylo, nebylo, nechtějte od desetiletého kluka, aby si pamatoval všechno. Své město miloval a nedovedl si představit jiné, hezčí. Snad později, kdy se už uniformita i jemu se přestala líbit, si uvědomil, že i domy, potažmo ulice mohou kvést barvami jako polní kvítí. A taky, že ano. Žel ne v Liberci. Na ochranu těch, co se i tenkrát snažili připomínám, že barvy nebyly nic moc. Spad z továrních komínů a místní klima měnily každou barvu po pár letech v universální kasárenskou šeď.

Věda, technika, chemie a lidský um stály u zrodu stálých fasádních barev současnosti a ty jsou konečně krásné. A tak se před už rokem 1989 opravovalo a natíralo. Domy dostávaly nové omítky, kuriózně převážně jen do ulice, někdy jen do výše 1.patra. Po roce 1989, kdy se majetek města „zprivatizoval“, noví šťastní a úspěšní podnikatelé, bůh jim žehnej, opravovali svůj majetek už v zářivých pastelových barvách. Většinou  nebylo a není toho, kdo umí namíchat barvu, která neuráží, která ladí. Jsou i výjimky, a to pak má jeden radost, že je v Liberci.

Máme z ulic často i barevné úly, domy jako nevěstince, katovny, jedovaté houby, co by odpudily i hady škrtiče, hladové draky nebo červené mravence. Vidím-li takový barevně nesourodý dům bývá mi až špatně. Je mi těch lidí, co tam bydlí, líto víc, než těch, co chodí kolem, kroutí hlavou a tiše se modlí. A není to jen Liberec, kde jsou fasády nesourodé, barvy neladí a spíš urážejí. Hned druhý v pořadí je Hrádek nad Nisou. To si pak říkám, že takové barvy jsou snad gratis. Reklamní a za trest.

Kdo a čím donutil majitele změnit přírodu na Disneyovskou pohádku v podhůří našich hor v povodí Lužické Nisy? Už aby konečně útvar hlavního architekta, který stále ještě není (?) našel a doporučil kompromis, jaká barva se kam hodí. Je smutné obléknout krásné město do karnevalového oblečení v barvách, které nepatří do ulic s historickou tradicí.

                                               Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče