Stalo se před 47 lety

To léto bylo úžasné, jaro snad bylo ještě hezčí. A to mluvím o Liberci. Ale je to tak.

Pokud je někomu tak málo a za pár měsíců jde do civilu, tak by mu i počasí na Islandu o vánocích připadalo, jako letní.

Ten rok byl prazvláštní. Už zjara jsme místo „kopřiv“ – uniforem z neznámé ingredience –  fasovali zelený tesil. Místo štrůzoků, co jsem znal ještě z milovické posádky, které jsme osobně plnili „voňavou“ slámou, jsme v Liberci už měli nafukovací matrace. A do třetice – vše bylo takové volné, nic se nehrotilo, pohoda, klid před bouří…
 

Začátkem srpna přijela do Liberce vlastním autem s izraelskou poznávací značkou sestřenice Naomi, budoucí lékařka, toho času zdravotní sestřička v nemocnici v Beerševě. Bydlela u mých rodičů v Machníně a denně mě v deset večer vozila před dolní kasárna, abych stihl být do večerky na cimře spolu s ostatními z mé roty. Denní vycházky! Kdo by si to ještě před rokem pomyslil?

Auto se žlutou poznávací značkou úhlavního nepřítele našeho spojence, který, žel i s naší pomocí tak ostudně prohrál šestidenní válku na Blízkém východě, postávající denně před dolními kasárnami, budilo pozornost. Co následovalo, se dalo čekat.
 

Kontráši, ta část, která sídlila v budově při hlavní silnici si dali na čas. Pozvání přišlo a bylo velmi, velmi zdvořilé: „Vojíne, kdopak vás to vozí do kasáren?“Přiznal jsem se a čekal, čím ten nádherný rok skončí. Čas ještě nedozrál. Psala se polovina srpna a pud sebezáchovy vítězil nad pocitem, že mě zastřelí na místě.
 

A tak jsme si povídali o Beerševě, městu v poušti, jak si Arabové neváží našich zbraní a slyšel jsem takové anekdoty, že by za ně oba kontráše polní soud poslal ke zdi. Strýček, který sestřenici doprovázel, hodně, hodně vysoký námořní důstojník by takříkajíc mohl udělat z fleku přednášku pro naše velitele. Vždyť všichni nedávno byli na přednášce Eduarda Goldstückera předsedy Svazu spisovatelů v sálu dětské polikliniky naproti lázním… Víceméně nám kontráši nabídli spolupráci. Stačilo jen málo. Strýček tu byl na dovolené, podívat se na domov, kde se narodil a kam se mu „vděčná“ společnost tehdejších vládců dlouhé roky nedovolila podívat. A to v roce 1945 osvobozoval Plzeň od nacistů. Nabídnutou spolupráci s jistým odporem odmítl..
 

Čaje jsme popili, se sestřenicí a strýčkem se rozloučili. Naši dojeli Renaultem do Görlitz pro sadu příborů, které se v NDR daly pořídit za polovičku ceny v ČSSR. Naomi se styděla dárek přijmout, ale znáte ženský, Nakonec řekla, že až se vdá, tak se hodí. Odjeli. Z Rakouska volali, ať nám to vydrží, že nám tak trochu závidí – dobré sousedy.
 

Z 20. na 21. srpna jsem do kasáren dobíhal už od tramvaje u lázní. Noc nestála za moc. Bylo strašné horko a kousali komáři. Ještě v noci volali psovodi z Grabštejna, že jsou napadeni. Ten hukot letadel nad námi nedal nikomu spát. Ráno bylo už jiné. Městem projížděly první tanky, nákladní vozy s bílým pruhem na zádech. Na kalendáři bylo 21. srpna 1968, bylo mi 21 let a město mělo své mrtvé od radnice. Major Fáček dostal rozkaz vykopat v areálu dolních kasáren kulometná hnízda a nám, vojákům základní služby velení nevydalo zbraně…

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče