Pod jedním článkem na tomto webu se nedávno rozvinula zajímavá diskuse. Tématem byli tzv. zdržovači. Míněni jsou tímto označením (které mi nepřipadá úplně příhodné) zastupitelé města Liberce, kteří při hlasování o jednotlivých bodech nezvolí tlačítko „pro“ ani „proti“, a upřednostňují až příliš často ono „zdržuji se“. Již z tohoto je patrné, že výraz skutečně nevystihuje podstatu problému, neboť oni touto volbou nic nezdržují.
Tedy určitě ne průběh hlasování, či dokonce chod samotného zastupitelstva. (Pro zjednodušení pomiňme sekundární efekty, kdy se například díky této volbě některého koaličního zastupitele nepodaří nějaké usnesení prohlasovat).
Názory diskutujících byly veskrze kategoricky odsuzující. Převažoval názor, že zastupitel, jako delegát voliče, by měl být vždy schopen říci ke každému problému své jasné „ano“, či „ne“. Zazněly názory, že se může jednat vlastně jen o dva případy a to, že buď je problém s podklady (nedostatečně, či špatně zpracovaný materiál, pozdě předložený, apod.), nebo je nedostatečně připraven sám zastupitel a proto alibisticky volí tuto variantu. Ani jeden případ však u kritiků neobstojí. V prvním případě by měl zastupitel požadovat doplnění, opravu, či dokonce stažení materiálu a nebude-li mu vyhověno, měl by hlasovat proti. Druhý případ je pak podle těchto kritiků již zcela jasný, nedostatečně připravený zastupitel rovná se špatný zastupitel. Potud zjednodušená rekapitulace zmíněné diskuze.
Dovolím si několik poznámek k tématu. Z venku viděno je věc jasná a v zásadě lze s výše uvedenými názory souhlasit. Šedá je však teorie a košatý je, jak známo, strom života. Samozřejmě, že oba výše uvedené případy platí a bohužel ani jedna varianta není až tak výjimečná…
Rád bych se však na tomto místě věnoval také jemnějším nuancím používání tlačítka „zdržuji se“. Použití v případě hlasování koaličního návrhu členem koalice totiž může vyjadřovat něco trochu jiného než použití v případě, kdy návrh k hlasování předkládá opozice. Zdržením se v prvním případě mohu vyjadřovat určité výhrady (až nesouhlas) s návrhem, případně určitou obezřetnost jako tomu bylo v případě kolegů z ANO při návrhu o vyslovení neplatnosti mého mandátu. V každém případě se jedná o ne úplné souznění s míněním předkladatele. Ve druhém případě se bude povětšinou jednat o spíše pozitivní signál směrem k opozici. Lze ho interpretovat například takto: Váš návrh kolegové není z mého pohledu nepoužitelný, ba zdá se mi i celkem v pořádku, ale z nějakého důvodu ho nemohu podpořit. (U protinávrhů nejčastěji proto, že podpořím svým „pro“ raději původní usnesení, které se mi jeví prostě lepší).
S motivací pro použití tohoto tlačítka u členů opozice, pomineme-li analogickou situaci, kdy existují k jednomu bodu dvě hlasovatelná usnesení (jedno koaliční, jedno opoziční) a motivace opozičních zastupitelů pro „zdržení se“ při hlasování o koaliční verzi je obdobná, jako ve výše popsané variantě, to bývá přece jen trochu jinak.
Nerad bych sahal, jak se říká někomu do svědomí, ale velice často mám dojem, že hlavní motivací některých členů opozice pro použití tlačítka „zdržuji se“, je snaha distancovat se od počinů koalice, avšak neplatit zároveň za „bořiče“ a hrobníka prospěšných kroků zastupitelstva. Tato taktika je poměrně dobře patrná při hlasování zastupitelského klubu ČSSD. Udivovalo mě, že se často zdržují i u naprosto „nezávadných“ a evidentně bezproblémových bodů, zřejmě jen ve snaze tím říci „Proti samozřejmě nebudeme (už mediálně by to nebylo příliš chytré), ale prohlasujte si to sami, s naší podporou tedy rozhodně počítat nemůžete“. Pro tuto domněnku nemám samozřejmě žádné nezvratné důkazy, je to jen můj dojem, který však do určité míry potvrzuje statistika používání tlačítka „zdržuji se“ právě zastupiteli tohoto klubu.
Dal jsem si tu práci a spočítal počet „zdržujících se“ hlasů při zasedáních zastupitelstva od ledna do prázdnin 2015. Hodnotě celkového počtu při zasedáních jsem přiřadil 100 procent a pak vypočítal procentuální podíl při hlasování zastupitelů ČSSD. Při čtyřech zástupcích by čistě statisticky neměl podíl jejich hlasů na celkovém počtu o mnoho překročit jednu desetinu.
Jaké byly výsledky?
Leden 36%; únor 28%; březen 19%; duben 25%; květen 29%; červen 24%. Průměr činí 26,8%, tedy, jak vidno, mnoho nechybí do trojnásobku statistického průměru, jež by odpovídal proporcionalitě zastoupení.
Jsem si samozřejmě zcela vědom skutečnosti, že se jedná o určité zjednodušení. Vypovídající hodnotu o přínosu (tedy spíše naopak) činnosti těchto použivatelů tlačítka „zdržuji se“ by určila až přesná analýza, ve kterých bodech došlo k tomuto typu hlasování.
V zájmu objektivity a pro úplnost bych chtěl ještě zmínit, že klub ČSSD obdržel v květnu příchodem nového zastupitele za Top 09 pana Gábora nebezpečnou konkurenci. Panu Gáborovi se totiž daří používat toto tlačítko téměř při polovině všech svých hlasování. (Květen 50% červen 40,3% září 51,7% a 47,2%, přičemž jsem ani nezohlednil nemalý počet případů „nehlasoval“)
PS: Nepochybně by byla zajímavá i jmenovitá statistika s počtem zdržení se, nejlépe i se zohledněním, zda se jednalo o usnesení koaliční, či opoziční, hlasování o věcném návrhu, či procedurálním atd. V neposlední řadě mluví pro používání tohoto tlačítka v rozumné míře i zkušenost 23 odsouzených zastupitelů, z nichž mnohý by z dnešního pohledu tenkrát zcela jistě právě toto tlačítko použil.
Myslím, že možnost zdržet se při hlasování je nejen nezpochybnitelným právem každého zastupitele, ale pokud se nejedná o výše popsaný případ klubu ČSSD a zastupitele Františka Gábora má i svůj praktický smysl. Ono to má vlastně praktický smysl i v tomto případě. Je ovšem vysoce pravděpodobné, že pro aktéry to bude spíše s negativním dopadem u voličů.
Čeček Jiří