Trezor a věci kolem

Ve městě pod nádražím přes řeku stojí palác. Palác, jaký si staví banky. Palác s podzemními prostory, tudíž i s velkým trezorem. „Metropolitní“ banka – městská banka, v současnosti Československá obchodní banka v Liberci. Sdílejte se mnou úžas malého chlapce z mohutných staveb města poloviny padesátých let minulého století.

Radnice, divadlo, muzeum, lázně, zámek, hotely, vily továrníků, obchodníků, soud, palác Dunaj, kavárna Nisa, spořitelna, banky, kostely, další a další stavby, které dávaly severočeské metropoli punc města s kosmopolitním věhlasem, města obchodu a mohutné textilní výroby. Tomu všemu se věnovala radnice, která tu měla svou banku, tu, o které vám chci vyprávět.

 V mé době „dělnických presidentů“ už nesloužila mamonu, ale sejf v jejím podloží sloužil k úschově harampádí. To mohu potvrdit, neboť jsem v něm koncem roku 1968 našel pozůstatky  činnosti různých pionýrských skupin libereckých škol. Budova sloužila odborářům, vedoucí úloze státu – komunistické straně, svazákům, novinářům, Národní frontě. Mnohým z vás už záhadné pojmenování tehdejších organizací nic neřekne.

Mou snahou je podělit se s vámi o historii mohutného trezoru v podzemí této významné liberecké banky. Pokud město za Rakouska a první republiky bohatlo a mohutnělo, bylo to především péčí zralých mužů, kteří stáli v jeho čele. Městský rozpočet ustál snahu o oddělení provincie Němců v Čechách od ČSR, růst i světovou recesi po roce 1929. K tomu posloužila i banka, která dala příležitost růstu stability a ekonomiky a to nejen svému městu. A trezor, může skrývat za  obrovskými pancéřovými dveřmi ve svých útrobách leccos, co může překvapit i historiky.

Kolikrát jsem si zatočil kolem, ne nepodobném kormidlu a předlouhým klíčem pošimral vnitřnosti monstra, které se pak za zvýšeného úsilí tlakem pohnulo a otevřelo skálu, abych  mohl  přistoupit ke schránkám, opět pootočit klíči a vytáhnout zásuvku plnou tajností. Tomu říkám banka! Žádná virtualita, vše hluboko v podzemí, za mřížovím, za mohutnými dveřmi o síle lidské paže. Decentní pohled, rukavice a dveře vám dnes otevře útlá, krásná úřednice.

Detektivky, loupeže, vloupání do trezorů – co jsme toho četli, viděli v kině, v televizi a zde je člověk osobně přítomen otevření Aladinova doupěte… Trezor, to je dnes služba, kterou si platíte i s dohledem školeného personálu. Jaký to asi musí být pocit zavírat tam obraz Picassa, šperky po babičce, zlaté cihličky po Němcích, které jste našli zakopané na zahradě.

Svět je a byl o penězích a o vzácných sbírkách relikvií. Pokud to opravdu tak bylo, jak tvrdím, pak i ten náš trezor dnes může být nacpán památkami z doby kavalírů, dívenek s chrpami, uprostřed kvetoucích luk, které dědily. Tam, kdesi pod úrovní řeky Nisy leží trezor, kde v klidu a v pokoji odpočívají jako v kolumbáriu vaše úspory, vzácné památky, ale i dosud hledané věci, ztracené za války…

Banky, jsou tu a asi by nebyly, pokud by o služby bankéřů nebyl zájem. Z toho plyne jedno poučení: Snažme se ať bohatne i město! Pak zbyde i na omítky, okapy, chodníkové dlažby, zábradlí, lavičky a kašny. Na dary, které se už nevejdou do trezorové schránky a budeme je potkávat, zakopávat o ně, budou se nám líbit tak, jako se nám líbí ty staré rakouské trezory, plné lidských marností.…

Egon Wiener

 

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče