Omluva se nepřijímá. Vyrůstal jsem v době, kdy hodnoty nebyly měřeny finanční kompenzací a problém se neřešil před kamerami televizních stanic. Chyby lékařů se tolerovaly, úředníci národních výborů chybovali a chodili do kriminálů, obchodníci měli ztratné, ale i manka, nejbohatší podnikatelé bohatli v hotelích, na pumpách, opravovali auta a televize. Ve věznicích seděla polovina vězňů, než v současné době. Nesměla se zpochybňovat funkce prezidenta a vedoucí úloha KSČ ve společnosti.
Tehdejší společnost našich rodičů pravidelně chodila volit, jezdila na dovolenou do Maďarska, k Baltu, do Bulharska, k ‚Černému moři, na Kubu, svým způsobem si žila. Stavěla si chaty, ve frontách kupovala nová auta do 40.000 s měsíčním průměrným platem od 1.200,- do 2.200,-Kčs. Nebylo zlatých padáků, ani lékařů, politiků, či manažerů, kterým jsou násobky málo. Nebylo platů exekutorů, majitelů solárních elektráren a cestovních kanceláří, zemědělských rančů, podvodníků, co půjčují lidem, kteří nemohou vracet.
Jsou mezi námi lidé, kteří vzpomínají na dobu, kdy jsme se měli „špatně“ a spořili jsme na džíny z Tuzexu a na pláže Baltu, sroubek, chatu na vlastním pozemku. Děti měly všechny školy zadarmo. (Neberte mě prosím za slovo). Co stojí dnes léky víme všichni, knihy, noviny, lístek do kina. Dobře se mají jen ti, kteří uspěli, nebo zaměstnávají jiné. Zaměstnanci jak kteří. O těch, kterých je víc, hovoří fronty na úřadech práce v Liberci a asi to jinde nebude jiné.
Jediné, co je průzračnější a čisté, je voda v řece Nise. V Liberci s rybami, čistý vzduch za Ještědem. Jsou tu nové zábavy pro mladé. Jít k volbám a zavolit si demokraticky. Bude toho jistě i víc, ale znám mnoho lidí, co téhle možnosti už ani nevyužívají, ztratili iluze, nevěří ve zlepšení. Jsou třeba nemocní a léčit se znamená, už nic víc si nepořídit. Dopřejme druhým cestování, být kulturními. Ale jsou i takoví, co bezostyšně kradou, přepadávají a není jich málo. Ubližují, plní věznice k prasknutí. Ani v našich krajích se nedaří multi-kulti kamarádění. Lidé se jiných náboženství bojí. Nejsou všichni pracovití jako Vietnamci, ukrajinští stavební dělníci.
Parlament stále zdokonaluje zákony, zvyšuje odškodnění za násilné činy, za újmu na zdraví, za poškození dobrého jména, ale to není to, co společnost rozděluje. Starší lidé se večer bojí vyjít z domů. Proč asi? Ještě, že máme televizi. Dozvídáme se ve zprávách, co je to za pocit být osamělý a mít strach, třeba i z nemoci, kterou nezaplatím a jak moc jsou vztahy mezi lidmi narušeny. Máme před sebou podzimní volby (2016) a co se po nich změní? Slzy, omluvy myšlené vážně, nebo jen na oko, jen před televizními kamerami. To je dost málo. Něco tomu všemu schází…
Egon Wiener