Z machnínské kroniky

Řídicí učitel, pan Josef Klos, se stal i archivářem naší obce. Bydlel jsem tehdy od něho, co by kamenem dohodil, ale pochybuji, že bychom si měli co říci. V tom roce mi byly dva roky a mým problémem byly příliš tlusté dolní končetiny, které mi obden masírovali, což bolelo. Já z toho měl strach a pan řídicí, ten měl jiné starosti. Do kroniky poznamenal nejen to, že místní svaz mládeže uhájil postavenou májku před svazáky z Chrastavy, ale i to, že v Machníně se JZD moc nedaří ani na druhý pokus. Zapsal i jiné reálie, nad kterými dnes zůstává rozum stát.

Zemědělci panu Špinkovi z Machnína č.p. 47 se narodilo vnouče. Pan Špinka se rozhodl při té příležitosti uspořádat oslavu a pro hosty uchystat hostinu jak se patří. Bez povolení „vrchnosti“ na černo zabil tele, pozval přátele i známé, kteří na místě tele snědli. K zabíjačce bylo v roce 1949 nutné mít písemné povolení a nedostal ho nikdo, pokud neodevzdal státu povinné dávky zemědělských produktů.

Nevím, jak se informace o zabíjačce dostala k vrchnosti, kdo ze sousedů poslal na pana Špinku udání. To kronikář nezaznamenal. V kronice jen stojí, že začalo velké vyšetřování, a že pan Špinka s manželkou se nepřístojně bránili. Během prohlídky bylo u nich nalezeno neodevzdané obilí a něco máku. Jako hlavní důkaz Špinkova nepřátelského postoje k republice byla zajištěna kůže z telete. Špinka se bránil tím, že jde o kůži z bernardýna. Takto je to skutečně psáno v kronice obce Machnín z roku 1949.

Vyšetřovatelé tohoto skandálního prohřešku svolali lidové shromáždění, kde byli manželé Špinkovi podrobeni výslechu před celou obcí. Toto veřejné autodafé bylo svoláno do restaurace Zelený strom v Machníně, v téže restauraci, kde žáci základní školy hrávali svá dětská představení, kde se promítaly dětské pohádky a kde vystupoval i kouzelník. Na tomto místě, přede všemi machnínskými občany, před naplněným sálem odhalili vyšetřovatelé pravou tvář nepřítele lidu pana Špinky s manželkou, aby obec věděla, jaká že to žába seděla na prameni, a proč voda netekla.

Nevím, zda se všeobecným souhlasem nebo i bez něj, ale rozhodnutím soudu v Liberci byli oba manželé odsouzeni do vězení. Na kolik let nevím a nevěděl to asi ani pan řídicí, který to do kroniky nezapsal.

Hlavou mi dnes i po všech těch letech vrtá otázka: Byla to skutečně kůže z telete nebo z bernardýna? No, mysleme si, co chceme, ale strach z černé porážky byl mezi zemědělci velký. Němci za černou porážku posílali do koncentračních táborů, komunisté do uranových dolů. Proč panu Špinkovi nevěřit? Ony se ty kůže od sebe tolik neliší. Nešlo spíše o exemplární potrestání v obci, kde se zemědělskému družstvu opakovaně nedařilo?

Kdo ví. Ten příběh dnes už nemá rozuzlení. Jde spíš o to, že to je výpověď o jedné epoše zachycené několika řádky v kronice. Lidé v Machníně dnes už neví, čemu jejich rodiče přihlíželi. O tom se prostě nemluvilo a nic podobného se pak už nekonalo. I tak z toho trne. Jak se potom ti lidé mohli v obci potkávat, zdravit, podávat si ruce?

Zbylo jen pár řádků pana řídicího v obecní kronice, že se to opravdu stalo v Machníně léta Páně 1949.

 

Egon Wiener

 

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče