Německý alpský spolek v Liberci v letech 1893-1945. Malé zamyšlení nad vysokohorskou turistikou na našem území

Zájem o Alpy, nejvyšší hory Střední Evropy vyústil v roce 1862 ve vznik Ősterreichischer Alpenverein ve Vídni. V Liberci došlo ke stmelení všech milovníků vysokých hor a lezectví na laně roku 1893. Tehdy nově vznikl spolek alpinistů z oblasti Čech – dnešního Libereckého kraje, oblasti Žitavy, Zhořelce, Budyšína, dále z nadšenců pro tento sport z Českolipska, Turnovska, Jablonecka, Nového Boru, Varnsdorfska.

 Členové spolku zdolávali skály na území Jizerských a Lužických hor, v pomezí Krkonoš, na hřebenech v území dnešních států Polska, Čech a Německé Spolkové republiky. K prvnímu odhalování krás hor dochází na pomezí Lužických hor v blízkosti Hrádku nad Nisou v oblasti pískovcových „Horních skal“. Alpský spolek v Liberci si dal za úkol stmelit milovníky lezectví a turistiky v celém širokém regionu bez rozdílu hranic. K jeho hlavním úkolům patřilo pěstování pozitivního vztahu k horám a konání horolezeckých a turistických výletů celých rodin. Ty směřovaly jak do Alp, tak i do mateřského okolí Liberce. Součástí koncepce bylo i pořádání naučných přednášek pro Čechy a širokou veřejnost. Liberečtí členové se podíleli rovněž na budování turistických cest, jejich značení a na péči o vrcholové knihy a horské základny.

Mezi prvotní úkoly všech „alpských spolků“ bylo zbudování vlastní chaty přímo v Alpách. Postavení takové základny v Alpách znamenalo získat zázemí, ale zároveň i prestiž mezi těmi, kteří základnu již měli nebo o ni usilovali.

 Liberecký spolek v roce 1905 zakoupil takovou základnu, alpskou chatu „Reichenberger Hütte“ poblíž Cortiny d´Ampezzo. Liberečtí měli smůlu. Po skončení 1. světové války jim byla chata zabavena italskou vládou, protože Jižní Tyrolsko připadlo Itálii. Liberečtí horolezci se však nevzdali a v roce 1925 si vystavěli „Neue Reichenberger Hütte“ – Novou libereckou chatu v rakouské části Alp. Chata stojí a slouží původním majitelům dodnes.

Společenský i sportovní život spolku byl velmi pestrý. V rámci svých aktivit liberečtí alpinisté udržovali blízké přátelské kontakty s alpinisty z Nového Boru, České Lípy, Českého Ráje, Varnsdorfu, s odborným spolkem v Jablonci nad Nisou. Ani 1. světová válka a vznik Československé republiky nezastavil rozvíjející se aktivity našich horolezců. Počet jeho členů stále stoupal z 505 v roce 1920 až na 750 v roce 1937.

 Jak napovídá název spolku „Německý spolek“, základ horolezců se skládal z řad německého obyvatelstva žijícího na našem území. I tak, zabráním Liberce v roce 1938 a připojením k Německé Říši, došlo k reorganizaci spolků v systém polovojenských organizací sloužících k budoucí organizaci alpských vojenských jednotek včetně spolupráce s hitlerjugend na výchově mládeže. Tím byl dán libereckým alpinistům zcela nový charakter a došlo k zařazení libereckých alpinistů přímo do výcviku branných sil hitlerovského Německa. 

Po porážce nacistického Německa v roce 1945 byla činnost Německého alpského spolku v Liberci ukončena. Členové spolku, odsunutí z Československa obnovili činnost spolku v Mnichově, kde vyvíjejí činnost do současné doby.

 

Egon Wiener

 

Subscribe
Upozornit na
95 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče