Uhelná je malá vesnice na hranicích s Polskem, která se stala symbolem boje lidí z příhraničního regionu s hnědouhelným dolem v Turówě. Velikou iniciativu má místní Sousedský spolek Uhelná, který dlouhá léta upozorňuje na ekologické i existenční dopady polské těžby na život lidí na české straně. S Milanem Starcem ze spolku jsme si povídali o tom, jak se v Uhelné žije, jaký je jejich boj za vodu i za lepší místo k žití, i o tom, jak se nim chová česká vláda nebo Liberecký kraj.
O Vašem spolku i o Uhelné je čím dál víc slyšet. Přitom je to vesnička, o které mnozí obyvatelé kraje, neřku-li celé země, neměli ještě nedávno ani ponětí. Dali jste se dohromady jen kvůli Turówu? A kdy to bylo?
Posledních několik let děláme spoustu společných věcí okolo vesnice a snažíme se, aby byla co možná nejpříjemnějším místem k životu. Obnovili jsme historickou mez, staráme se o veřejný prostor, organizujeme malé kulturní akce… Nicméně jsme vidět díky Turówu, na který se jezdí ptát i novináři a korespondenti velkých světových médií.
Je pravda, že když jsem sám před několika lety poprvé v Uhelné byl, přítomnost vedlejšího dolu mi přišla skutečně děsivá. Jak se s takovou „věcí“ za zády žije?
Chápu Váš dojem, není to příjemné a důl se navíc významně přibližuje, což je ten zásadní problém. Na druhou stranu, nebýt obav o vodu, není to zase tak zlé. Významně nás otravuje ještě hluk, na druhou stranu: končí u nás silnice, tzn. že netrpíme nadměrnou dopravou a s tím spojenými vlivy. Pokud nehučí dopravníky, je u nás skutečný klid. Máme to patnáct minut na kole do Lužických a Žitavských hor, což je třeba pro mne osobně obrovské plus, které využívám několikrát týdně. Lužické hory jsou pro mne naprosto nádherné místo a je možné se v nich cítit i sám, což je kouzlo, které třeba Jizerky už bohužel ztratily.
Mám přátele v okolních obcích, například ve Václavicích, a ti také trpí nedostatkem vody už drahnou dobu, Uhelná je přeci jen „první na ráně“. Kdy to celé začalo? Myslím tím problémy s vodou i ty ostatní…
Problémy s vodou v podstatě začaly už před desítkami let, kdy studny v Uhelné vyschly prakticky všechny naráz, stejně jaké léčivé prameny v Opolně-Zdrój. Následně byl vyhlouben 60 m hluboký vrt, domy byly napojeny na něj a problém se zdál být vyřešen. Vrt byl tak vydatný, že na něj byl posléze napojen i Hrádek a náš vrt byl jeho nejvýznamnějším zdrojem pitné vody (město má další dva). Ovšem teď, s přibližováním těžby, voda významně ubývá a ve vrtu je posledních 7 m vodního sloupce, které je možné vodárensky využívat. V létě voda občas úplně dojde, pokud nastane nenadálý zvýšený odběr…
Máte představu, kolika lidí, rodin se to v regionu týká celkově?
Zcela jistě jsou to tisíce lidí, kterých se problém Turówa a vody nějak dotýká, ale míra dopadů bude velice rozdílná. Někomu voda došla úplně, někomu se začíná ztrácet až teď, někdo už třeba musel dělat nový vrt a i ten mu nebude v budoucnu stačit… Těch způsobů je opravdu hodně.
Mám pocit, že o Turówu se hlasitěji mluví jen pár let. Zaznamenal jsem to před krajskými volbami 2016, pak bylo ticho, téma se otevřelo znovu před volbami 2020, respektive 2019. Od té doby téma rezonuje médii, protože do něj zasáhla i česká vláda a EU. Jaký je ale pohled Vás, občanů, kteří v místě žijí? Měli jste a máte ve vládě nebo v krajské radě zastání?
O Turówu se mluvilo silněji s tím, jak se blížil konec platnosti jeho povolení ktěžbě a bylo jasné, že bude muset získat nové, kde se nevyhne proceduře EIA (Environmental Impact Assessment). Přitom udělalo Polsko několik chyb, díky kterým je teď případ před evropským soudem.
Vláda a Ministerstvo životního prostředí je zajímavé téma: vždy udělali nakonec ten správný krok, ale museli jsme je k tomu neskutečným úsilím dotlačit. Ministr Brabec chtěl vydat dokonce souhlasné stanovisko s rozšiřováním dolu a nakonec skončil žalobou u Soudního dvora EU, což je poměrně úsměvné.
Kraj byl s námi “na stejné vlně”, dokud jsme byli všichni jednotní vůči jednání PGE a polských úřadů. Ovšem jakmile se začalo mluvit o řešení, bylo čím dál více evidentní, že vedení kraje má trochu jiné cíle než my.
Pojďme k aktuálním jednáním české a polské vlády o Turówu. Četl jsem Váš článek, ve kterém popisujete svoje rozladění nad česko-polskou smlouvou o dolu Turów. Co je ve smlouvě podle Vás špatně?
Začnu pozitivně: ve smlouvě je ochranný val, který by například mohl eliminovat ten “děsivý” dojem, který sám popisujete ve druhé otázce. Podoba valu je přesně taková, jakou jsme žádali a sami definovali v připomínkách k dokumentaci EIA. Smlouva také řeší hluk a podle našich informací od expertů vcelku dobře. Díky měřicí stanici na prachové částice, který stojí na kraji vesnice, je vcelku v pořádku i tato kapitola smlouvy.
Děsivá je ovšem kapitola o vodě, která akceptuje polský návrh těsnicí clony. Její zásadní nedostatek je, že je krátká, nedostatečně hluboká a ještě navíc bude o 1,5 km jinde, než by bylo potřeba. Hydrogeologové, kteří vycházejí z aktuálních dat ČGS (Česká geologická služba – pozn.red.), její funkci v ochraně našeho vodního zdroje hodnotí jako nulovou. Opravdu mi není jasné, jak s touto těsnicí stěnou jako jediným opatřením může česká strana souhlasit.
Kritici přístupu často mluví o tom, že česká strana, tedy vláda i Liberecký kraj, problém prostě prodaly. Že se soustředí jen na finanční kompenzaci od Poláků, ale to, že lidem v Uhelné i jinde bude chybět voda, se vlastně neřeší. Co na to říkáte Vy?
Zkusím být co nejvíce fair: rozhodně vnímám už dlouhou dobu, že finanční kompenzace jsou motorem celého jednání kraje. Na jednu stranu rozumím té pragmatické stránce, že vodohospodářskou infrastrukturu bude muset někdo zaplatit a je zcela na místě, aby to byl ten, kdo nutnost její výstavby zapříčinil, tzn. společnost PGE (PGE Górnictwo i Energetyka Konwencjonalna S.A. Oddział Elektrownia Turów – společnost provozující hnědouhelnou elektrárnu i povrchový důl – pozn.red.), potažmo polský stát, který ji dominantně vlastní.
Na stranu druhou jsem vedením kraje výrazně zklamaný, že nechtěl od nejvyšších politických příček v zemi, aby v jednáních žádali opravdové omezení negativních vlivů na naše území. Turów se řešil na ministerské i premiérské úrovni obou zemí, kde bylo mnohem větší pole pro vyjednání reálného kompromisu v podobě omezení těžby, než nám dávají evropské směrnice. Mohlo dojít k jednomu ryze politickému rozhodnutí v Polsku a důl by třeba skončil o 15 let dříve, než se plánuje nyní.
Z vedení kraje jsme ale stále slyšeli stejné floskule, že “nemůžeme Polsku nic přikazovat”. To je tak banální, že to ani nejde komentovat, ovšem očekával bych bilaterální jednání – od toho přeci politika je. Používání podobných vyprázdněných klišé mi vždy připadalo jako obyčejná výmluva a nedostatek skutečných ambicí něco reálného s problematickou těžbou udělat.
Je podle Vás řešením obří přivaděč vody z Jizerek, jak si maluje do plánů Liberecký kraj?
Aby nedošlo k mýlce, je potřeba téma rozdělit na Frýdlantsko a Hrádecko. Ten přivaděč, který máte na mysli, byl určitou variantou pro Frýdlantsko, a pokud vím, už je to shozeno ze stolu. Nicméně i my na Hrádecku budeme napojeni v podstatě na vodu z Jizerek, ale “pouze” připojením do Machnína na liberecký vodovod, který je zásobován z Josefova Dolu. Tzn. od Machnína vznikne nový přivaděč až k nám, a tím dojde k propojení hrádecké sítě s libereckou. Jsou to nemalé investice, proto jak říkám v minulé odpovědi: nekritizuji snahu o získání peněz od Polska, ale čekal bych mnohem víc také v reálné ochraně životního prostředí Hrádecka a Frýdlantska.
Pokud byste mohli vstoupit do jednání politiků přímo, co byste položili na stůl?
Jednoznačně racionalitu a konstruktivní přístup. Obě tyto věci zde zásadně chybí, ale zejména na polské straně. Z mého pohledu je přitom dobré řešení pro obě strany nasnadě a mělo zaznít právě na jednání politických špiček: V EU existuje fond pro spravedlivou transformaci pro země, jako jsou ČR, Polsko a další. Z tohoto fondu má být financován přechod na čistší energetiku při zachování pracovních míst v daných místech, kde se energie vyrábí.
Ve Zhořelci je tzv. energetický klastr (“ZKlaster”), který má v rukou plán na kompletní transformaci Turówa na obnovitelné zdroje. Pro region ZKlaster v první fázi žádal o 230 milionů eur. Nicméně podmínkou pro čerpání zdrojů z fondu EU je plán na ukončení spalování uhlí v daném místě do roku 2030. Tato transformace je možnou budoucností pro region, což se rozhodně o uhlí říci nedá, jenže Bogatynia byla z fondu vyřazena díky rozhodnutí PGE o těžbě do roku 2044, 14 let přes podmínku transformačního fondu EU. Povolení do roku 2044 tak není jen naším trnem v oku, ale také překážkou pro transformaci celé polské části společného regionu.
Pokud by se tedy stanovilo konečné datum do roku 2030, Bogatynia a Zhořelec by získaly čtvrt miliardy EUR (oproti současným pokutám o poznání lepší varianta) a my bychom měli klid, protože pokud by důl za 9 let skončil, mohl by se zvětšovat už jen čistě východním směrem k Bogatyni a nemusel by jít na jih směrem k české hranici.
foto: uhelna.eu