Liberecký pokus o stát, který neměl šanci

Před 106 lety nevzniklo na troskách starého mocnářství jen Československo. O svůj vlastní stát se pokusil i druhý nejpočetnější národ někdejších Českých zemí, zdejší Němci. Své sídlo měl nový vzdorostát v Liberci, nicméně historie mu připravila pouze jepičí život.

V tehdy ještě ani ne čtyřicetitisícovém Reichenbergu, který se táhl zhruba od vlakového nádraží po Lidové sady („Velký Liberec“, jak jej známe, vznikl až o více než 20 let později, za nacismu), říjnové vyhlášení republiky moc nadšení nevyvolalo, snad jen mezi českou menšinou, která byla přeci jen více dominantní v některých tehdejších okolních obcích, které od roku 1939 tvoří integrální čtvrtě města.

Nacionální pnutí panovalo mezi zdejšími Němci a Čechy v podstatě od poloviny 19. století, kdy se Liberec stával průmyslovou metropolí, nabýval na velikosti, stěhovali se do něj další a další lidé, a to nejčastěji z českého vnitrozemí – Češi a převážně česky mluvící Židé.

 Z původně patnáctitisícového městečka, kterým Reichenberg byl v roce 1850, zde bylo na začátku 20. století živelné souměstí, které čítalo zhruba 80 tisíc obyvatel. Zatímco je dnes moderní říkat, jak v Sudetech, včetně Liberce, „skoro žádní Češi nežili“, zrovna na Liberecku to není pravda. Odráží to i kurz zdejší politiky, kterou od konce 19. století určovali němečtí nacionálové, pro něž bylo „vypořádání se s českou otázkou“ pilířem jejich snažení.

Národnostní nevraživost, která se v Liberci v plné síle ukázala například roku 1897 po zavedení Badeniho jazykových nařízení, se odrazila i ve politickém složení vedení zdejší radnice, kterou na dlouhou dobu ovládli zmínění němečtí nacionálové.

Ti usilovali o úplné odtržení německých oblastí od historického Českého království (kde hlavním městem měl být právě Reichenberg), což deklarovali v letech 1916 a 1917. Blížící se konec války, s ní i nevyhnutelná porážka Rakouska-Uherska a císařského Německa, ale zejména samotný vznik Československé republiky vychýlily dějiny přeci jen jiným směrem.

Konzervativní a nacionální síly sudetských Němců v čele s politiky jako byl Rudolf Lodgman von Auen dokonce vyhlásily v reakci na vznik nové republiky 29. října 1918 na ČSR nezávislý stát Německé Čechy (Deutschböhmen) se sídlem v Liberci, který ale vydržel ani ne do Vánoc, když byl v polovině prosince 1918 obsazen československým vojskem.

Byť se k Liberci a k Deutschböhmen deklarativně přidávaly i další sudetské oblasti, nový sudetoněmecký stát začal tisknout i vlastní peníze (viz úvodní obrázek) a pokoušel se formovat vlastní vojenské jednotky a státní úřady, koncept vytvoření státu či autonomních oblastí hlásících se k Vídni, potažmo k Berlínu, se ukazoval jako reálně neuchopitelný. Kapitulace Německa a Rakousko-Uherska z listopadu 1918 tuto skutečnost jen podtrhla.

Na rozdíl od jiných, převážně německých měst, se obsazení Liberce obešlo bez krveprolití a místní jednotky domobrany se československému vojsku pokojně vzdaly. Svou roli v tom hrály i tehdejší extrémně špatná hospodářská situace a válečný hlad, který zvláště na Liberec těžce dopadl. Ve město docházelo i k živelným vzpourám a pokusům o zabrání skladů potravin v prostorách zdejšího nádraží.

I proto byly československé jednotky, přicházející od Turnova, na Vánoce 1918 brány jako stabilizační síla a nedocházelo de facto k žádným projevům odporu. Předání moci a konec snu o vytvoření vlastního malého, nového německého státu, který nikdo v Evropě nechtěl, proběhlo nakonec klidně.

Také místní velcí průmyslníci, v čele s Liebiegy, si spočítali, že se jim přeci jen více vyplatí vsadit na novou republiku, zvláště poté, co bylo jasné, že ze sousedního Německa se nový stát pomoci nedočká. Nicméně i tak, dnes tolikrát vzývaní, Liebiegové stali klíčovými podporovateli německého nacismu, Adolfa Hitlera a jeho úspěšného rozbití Československa.

Podobně skončil i hlava rytíř Lodgman von Auen, zemský hejtman Deutschböhmen (jak zněl oficiální titul nejvyššího představitele nového vzdorostátu), který v roce 1938 vítal přicházející nacisty a připojení Liberce do Třetí Říše, jeho politický vliv byl ale za zenitem a nikdo o něj nestál. Po válce byl z Československa odsunut a působil v orgánech Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Vznik ČSR v Liberci nevítali jen představitelé nacionalistické pravice, proti ČSR vystupovali i liberečtí socialisté, kteří ale během dvaceti let vzali republiku za svou a bránili ji později před nástupem nacismu, za což poté jako první, označeni za zrádce „národa a rasy“, zaplatili.

Sny o roztržení českých hranic, které pěstovali němečtí nacionálové a které byly nejvíce slyšet od druhé poloviny 19. století právě z Liberce, tak našly svého naplnění až s Mnichovskou krizí z roku 1938, která byla jednou z varovných (a nevyslyšených) předeher Druhé světové války.

Subscribe
Upozornit na
14 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Začátkem roku byly avizovány práce na oblíbeném libereckém rybníku Tajch, zejména na jeho hrázi a tolik potřebné odbahnění. Nestalo se. Město se totiž o
Náměstek pro architekturu, veřejný prostor a dopravní stavby nenahlásil střet zájmů u hlasování o záměru prodeje části městské zeleně pro firmu, v níž má
Minulý týden byla zahájena rekonstrukce plaveckého bazénu v Liberci. Klepalo se kladívky, politici nešetřili velkými slovy. Co ale o bazénu říkají policejní dokumenty, které
Příběh oblíbeného Lesního koupaliště je pro Liberec typický. Vedení města se o něj v roce 2018 de facto přestalo starat a péči nechalo, od