45 let od položení základního kamene k horskému hotelu a vysílači na Ještědu

O víkendu (30. července) uběhlo přesně čtyřicet pět let od doby, kdy byl položen základní kámen ke stavbě k hotelu a vysílači na hoře Ještěd. Tehdy ještě nikdo netušil, že se tak započala realizace stavby, která proslaví naše město (a celou zemi) po celém světě a stane se symbolem pro celý kraj. Geniální dílo navrhl stejně tak geniální architekt Karel Hubáček, který se, více než kvalitně, podepsal na tváři poválečného Liberce jako málokdo jiný.

Minimálně od rozvoje měšťanské společnosti v 19.století a s tím souvisejícím rozmachem svobodného teoretického uchopení jednotlivých oborů lidské činnosti, se vedou spory, zda je architektura uměním či nikoliv. Zastánci tohoto tvrzení nezřídka argumentují, že je dokonce uměním výsostným i vrcholným, protože architektura, stejně jako ostatní umění, odráží estetické i povšechně dějinné hodnoty, postoje a cíle jak autora díla, ale i samotné společnosti v dané historické epoše. Navíc právě architektura pro svou každodenní a „všední“ užitnost vstupuje do života společnosti i historického člověka více než kterékoliv umění jiné, proto stojí na pomyslném piedestalu nad ostatními uměleckými obory.

Vztah Karla Hubáčka k Liberci a jeho dílo v něm (nejen zde) jakoby tyto teze podtrhovaly.

Nejde jen o neslavnější Hubáčkovu stavbu, horský hotel a vysílač na Ještědu, která v těchto dnech slaví své půlkulaté výročí od svého zahájení. Karel Hubáček je autorem i dalších staveb, které se nesmazatelně vepsaly do výrazu města. Pro názornost a připomenutí jmenujme například liberecké „Malé divadlo“, bankovní dům ČSOB ve Frýdlantské ulici, přestavbu Naivního divadla nebo jeho účast na realizaci obchodního domu Ještěd, na kterém se podílel s dalším významným architektem, Miroslavem Masákem. Pozornost si zaslouží i jeho vlastní a unikátní montovaná vila v Lidových sadech.

Ovšem i jinde zanechal Karel Hubáček svou nezaměnitelnou architektonickou stopu. V Praze je to například Vodárenská vyrovnávající věž v Dívčích hradech nebo meteorologická věž v Libuši. V Brně se potom Hubáček proslavil přestavbou divadla Husa na provázku a významná ocenění se dostala i Kulturnímu domu v Teplicích. Věhlas práce Karla Hubáčka už před desetiletími přesáhla i hranice českých zemí, proto se v 70.letech minulého století podílel i na výstavbě vysílače v dalekém Jemenu.

Přehled díla Karla Hubáčka si může čtenář prohlédnout a stáhnout na tomto odkazu, v katalogu České komory architektů, kde se Jaroslav Fragner věnuje architektově tvorbě.

Podrobný přehled (nejen) Hubáčkova díla potom nabízí zdařilá publikace s názvem „SIAL“, která se věnuje zmapování historie Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL), který editoval Rostislav Švácha. V návaznosti na tuto publikaci proběhla i úspěšná výstava.

Zpět k horskému hotelu a vysílači na Ještědu. Napsáno o něm bylo mnoho, jmenujme pro příklad vynikající monografii libereckého fotografa Jiřího Jiroutka Fenomén Ještěd a samotná stavba získala řadu domácích i zahraničních ocenění, v roce 1969 to byla Perretova cenu Mezinárodního svazu architektů a roku 2005 byla stavba zařazena na seznam národních kulturních památek České republiky a v současné době probíhají jednání o zařazení vysílače na Ještědu na seznam světového dědictví UNESCO.

Základní myšlenkou vize Karla Hubáčka byla ve své jednoduchosti geniální myšlenka protáhnout horu pomocí hyperboloidu, který nejenže opticky dokončuje horu, ale jedná se i o technicky zdařilé a platné řešení, a to kvůli extrémním povětrnostním podmínkám, které na Ještědu panují. Architektem věže je Karel Hubáček, který na jejím konstrukčním řešení spolupracoval se statiky Zdeňkem Zachařem a především Zdeňkem Patrmanem.

Interiéry stavby včetně veškerého mobiliáře navrhnul architekt Otakar Binar, restauraci vybavil autorským nádobím výtvarník Karel Wünsch, který je také autorem jejích dekorativních zrcadlových příček. Vybavení interiérů bylo jako jediná část stavby časem vyměňováno, jeho jednotlivé kusy jsou však většinou zachovány. Na svém místě zůstala původní umělecká díla: skleněná plastika Spad meteoritů, osazená na dříku stavby, je dílem Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Kovanou mříž v hotelové chodbě vytvořil Jaroslav Klápště.

Několik technologických postupů, užitých při stavbě věže, bylo ve své době chráněno československými patenty – zejména pak kyvadlo, vyrovnávajícího příčné kmitání stavby, které Zdeněk Patrman vyvinul ve spolupráci s Matematickým ústavem Akademie věd ČR a později použil na několika dalších stavbách.

V rámci výstavby byla také rekonstruována lanová dráha od Horního Hanychova a vybudována horská chata Ještědka v sedle Černého vrchu.

Výraz samotné stavby odráží vrchol modernity a zaujetí člověka vědecko-technickým pokrokem, dobýváním a polidšťováním světa přírody i vesmíru. Stavba je výrazným, esteticky silným a přeci citlivým zásahem do krajiny celého regionu. Skloubí se v ní užitná funkce moderní technologické potřeby (vysílač), kulturní a rekreační funkce (hotel, lanovka..) i samotná, až uhrančivě působící, funkce estetická. Desetiletí existence (hotel byl slavnostně otevřen v říjnu 1973) vysílače hotelu na Ještědu neubralo nic na jeho dominantní působivosti.

Každá historická epocha zanechala ve městě svůj podpis i šrám. Plánovanou klasicistní výstavbu (Filipovo, Kristiánovo město..) začátku 19.století téměř vytlačil (často také v duchu podnikatelské dravosti dosti necitlivě) historismus konce toho samého století, kdy se Liberec stal průmyslovým i kulturním centrem někdejšího německého etnika Českého království.

Jedním z vrcholů moderní (modernistické) architektury byla první polovina 20.století, kterou snad nejvíce poznamenali architekti jako Max Kühn nebo Heinrich Fanta se svým originálním pojetím historismu kombinovaného se secesí (kostel sv. Máří Magdalény v Jungmannově ulici nebo nynější budova ČSOB na Rybníčku) či pozdějším „heimatstil“ (obytný blok u obchodní komory na Masarykově třídě), Franz Radetzky a jeho tvorba ve stylu Art deco (obytný a společenský dům v Ruprechticích – „Repre Rupre“) a samozřejmě funkcionalismus jako takový (Brouk a Babka, obchodní dům Baťa v Pražské ulici…).

Karel Hubáček i celý SIAL pod jeho vedením jsou úspěšnými pokračovateli nejlepší architektonické tradice města Liberec. V osobě Karla Hubáčka se této tradici dostalo i celosvětové slávy, právě i díky realizaci horského hotelu Ještěd, ke kterému byl právě před pětačtyřiceti lety položen základní kámen.

Dnes je situace kolem Ještědu nejasná, nenacházejí se peníze na jeho koupi i opravu a tristní stav budovy se stává předmětem politických (a bohužel jen předvolebních) her. Jaká je opravdová posledních dvaceti let snaha o záchranu tohoto symbolu města i kraje napovídá samotný jeho stav. V současnosti se do něj investuje alespoň jeho vlastník, České radiokomunikace, které Ještěd získaly před jedenácti lety. Nicméně „neviditelná ruka trhu“ ukázala i zde svou ničivou sílu. Například originální interiér, o kterém byla řeč, je z podstatné části nenávratně zdevastovaný.

Jedna ze staveb, na které se Karel Hubáček podílel – Obchodní dům Ještěd – už musel ustoupit nekompromisnímu tlaku stavební a obchodní lobby (za přispění zdejší politické garnitury), kdy byl zbourán a nahrazen fádní komerční hmotou obchodního centra Tesca – Forum. Doufejme, že podobný, smutný, ostudný a neomluvitelný, osud nepostihne i stejnojmenný hotel na hoře Ještěd.

s využitím odborné literatury Jaroslav Tauchman

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
„Via Sacra“ prochází Horní Lužicí, Dolním Slezskem a severními Čechami a využívá potenciál starých obchodních a poutních stezek. Odbor cestovního ruchu libereckého magistrátu usiluje
Přesně před pětačtyřiceti lety vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy, aby zastavila vlastní československou cestu k demokratičtější a spravedlivější společnosti. Do Liberce přijely
Devátého července uběhne čtyřicet let od doby, kdy byla do užívání slavnostně předána budova horského hotelu a vysílače na Ještědu. Kulaté jubileum tak slaví
Není to tak dlouho, co jsme si připomněli výročí hlavního městského kostela sv. Antonína Velikého a už tu máme další, týkající se tentokrát staré