Měl jsem z něj strach. Tlačil kárku s koštětem, lopatou a železnou tyčí. Metař roku 1958, město Liberec, jeho střed. Potkával jsem jej den co den. Měl jsem z něj ukrutný strach. Strach z jeho nesrozumitelných vět, z češtiny a němčiny, z gest, mávání rukou. Obcházel jsem jej, ale jako naschvál jsem pokaždé nevědomky přeťal jeho rajón úklidu ohraničený radnicí, náměstím F. X. Šaldy a náměstím Jana Nerudy.
Tam všude jsem ho už z dálky slyšel, potkal a zůstával stát jako opařený strachem. Jako králík před zjevením hada škrtiče. To vše se odehrávalo tak rychle, že si dnes, po šedesáti letech uvědomuji jen absurditu svého chlapeckého chování. Obec zaměstnala zřejmě nemocného starce, aby jej ochránila a měla stále na očích. Byl to jistě humánnější počin, než jej zavřít do ústavu a čekat až umře…
Bál jsem se to doma říct. Co taky? Že na ulici je chlapík s vozíkem podoben a čertu že ne on, ale já se bojím? Otec by se s diagnózou, kdo je na vině, dlouho nepáral a já by odešel s brekotem. Bylo mi deset. A jako kluk z vesnice jsem se i choval. Dojížděl jsem do města do školy, do šesté třídy, ktará už u nás v Machníně nebyla…
Jó, pošetilé mládí, dětství, čas, kdy za vším stály nadpřirozené nevysvětlitelné síly, spekulace, a spiknutí. Později jsem si z hrůzou uvědomil, že podobně uvažují mnozí dospělí a pak jde z jejich chování hrůza. Konspirace, tak jak ji známe i my v současném světě, je smrtonosná zbraň, klacek na všechny v rukách nezodpovědných politiků, kteří znají jen jedno řešení, to nejjednodušší a nejrychlejší.
Ano, tak to nějak chodilo a mělo chodit stále. Dokud se z dítěte nestává tvor slyšící „trávu růst“, vidící spekulace, všude strach, tam, kde schází seriózní vysvětlení. Podléháme často, kolektivnímu šílenství, manipulaci, privitivismu, až po pseudonárodní – kdo neskáče, není Čech, až po rádobyvtipné televizní reklamy. A tak si dávám záležet, abych i já nevstoupil jinému predátorovi do cesty, do jeho teritoria, islamistovi do jeho ohrady.
Jo, tyhle konspirace, tyhle rychlé roty, jednoduchá rychlá jednání, úsudky podle kabátu, podle díry na punčoše… Je mnoho věcí, co si ještě neumíme vysvětlit a správně na ně reagovat. Přeci jen se ledy pohnuly a lze říci, že lidstvo se brání, uvažuje hlavou, a ne kolenem, či jinou částí těla, která se hlavě nepodobá. Ať vás to nikdy nepotká.
S pozdravem
Egon Wiener