Fotografie – fenomén předávání informací má víc jak sto let

Dnes vám každý vyfotí na přání kdekoho. Úplně naopak tomu bylo za našich prababiček. Před sto lety nebylo babičky, aby si neschovávala kdesi v šupleti pár fotek na kartonu.

Těch tvrdých, co vydrží věky – vydržely a mám jich pěknou hromádku. Dívám se na ně, prohlížím, obracím je a čtu, kdo je vyfotil. Je to úžasně zábavné čtení.

Začalo to před víc než 150 lety. Později nebylo městečka a ve velkých městech ulice, kde nebyl fotografický ateliér a ten měl zákazníky úplně všude. Od posledního ševce, co neměl na zaplacení a za fotky platil opravami bot po knížete, či hraběnku, která bydlela za městem na kopci, na zámku a jejíž erb se objevoval na rubu všech příštích fotografií, fotografického ,,závodu“, který této příležitosti využil a pasoval se na dvorního dodavatele fotek – jeho milosti. Slušná reklama, báječný pokus, jak se zviditelnit. A na věky.

Vedle jména fotografa máme na rubu vedle erbu – knížecího pláště z hermelínu ryze české jméno – Gustav Hawlitschek – Haida (dnes Nový Bor). Ulrich už byl na tom lépe. Zadní část jeho fotografií svědčila, že to byl už „pan fotograf“. Řada ocenění, erbů a doprovodného textu hovoří o úspěšnosti. To samé můžeme říci o Karáskovi z Jablonce nad Nisou, který zákazníku oznamuje, že uchovává desky (negativy) k pozdějšímu přiobjednání fotografií. Ještě lépe na tom byli fotografové v Liberci jako například Hubert Ginzel, poskytující své služby „u císaře rakouského“, Staroměstské náměstí 3-4.  Ernst J. Miller, co do počtu medailí na rubu fotek asi tak stejně, ale sídlící na Novoměstském náměstí 261-1. Měl i pobočku svého závodu v Jablonci nad Nisou. A někdo z rodiny fotil zřejmě i v Hrádku nad Nisou. Franz J. Müller – hned vedle pošty.

V Hrádku nad Nisou bylo fotografů požehnaně. Heinrich Michler a mnozí z rodiny Gotšajnů hned pod nádražím. V Jablonném v Podještědí to byl na náměstí A. Hackel, v České Lípě H. Lindner, J. John v nedalekých Hradčanech č. 82, Šimon v Turnově, v Rochlicích a ve Vratislavicích A. Schar.

Popravdě je ten rub starých fotek často zajímavější, než jejich líc zachycující tváře našich předků urputně hledících do fotografického aparátu. O nich se na kartonech z druhé strany fotek nepíše. Není tam místo. To zaujímá reklama páně fotografa s vyjmenovanými úspěchy a adresa jeho závodu. Schází mi e-mailová adresa, telefon už někde uveden je. F. Müller z Liberce, dvorní fotograf velkovévody Karla Ferdinanda měl už číslo telefonu 351, Carl G. Springer rovněž z Liberce měl číslo telefonu 436. Naproti tomu v Jablonci nad Nisou a v Lípě telefony uvedeny nejsou, ale počet získaných výstavních medailí ano.

Svět propadl fotografování. Všichni se rádi fotografovali počínaje těmi ode dvora ve Vídni a v Praze, až po ty z poslední usedlosti naší vlasti. To bylo tak zhruba před sto lety. A abych nezapomněl, váš mobil prý umí fotit taky. Ten můj je starý už pár let, tudíž je předpotopní. Noe by mne s ním na archu nepustil. Svět se opravdu mění, ale fotka na kartonu přetrvá mne, vás i věky…
                    

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče