Vy, co si myslíte, že o Nise víte všechno, vraťte školné. To o školném jsem od maminky slýchal často, vedle ní bylo těžké obstát. To zas říkal o mamince táta. Shodneme se na tom, že nikdo není dokonalý a že ani pan Krampol by o Nise nevěděl víc. Nisa je fenomén. Z většího potoka ve Vratislavicích to dotáhla až na řeku, která v Chrastavě při povodních s potoky z blízkého okolí má co do šíře podobu Amazonky…
Jsem kluk, co vyrůstal od téhle řeky takříkajíc na vzdálenost ne větší, než pár kroků. Kousek od Liberce, kde se řeka stáčí a mizí v obloucích mezi břehy pod poslednímu lužiclými kopci, pod hradem Hamrštejnem. Tam je nejkrásnější, tam se roztančí, odhodí závoj a boty a její tok je jak sukně tanečnice tančící flamengo. Když si dupne, sukně zavlaje, zvedne se vítr zvířeného prachu a vůně potu rozehřátých těl tě omámí. Vše kole, čpí pachem tančících těl.
Víš vůbec člověče, jak Nisa voní? To není je pach zpocených těl, to je i vítr, co přináší po vodě zvuk telegrafního klíče, zmatení jazyků, hynoucích ryb, hnízdících ptáků, potkanů, všech, co hledají ve vodě potravu. Jenom tam, v těch kopcích na břehu, co stojí Schwabova vila, je Nisa řekou balkánských strží divokého Kurdistánu. Řekou, kterou jsem viděl z vlaku hluboko v údolí Alp.
Strmě vzhůru pak, kam dohlédl můj zrak, jsem viděl od řeky už rozvaliny okolních domů. Majitele jedné z nejstarších textilek odvál čas, výstavní oční ústav si vzala divoká privatizace sametové revoluce. Dnes jí šéfují potkani z blízké kolonky. Že se nestydí liberecká radnice. Celé okolí dnes připomíná divoký Klondajk, Aljašku plnou zlata v podzemí. Nisa se kolem točí jako had. Svým tělem ovíjí vilu, zpuštošené arboretum – sad, zahradu, kde roste k úžasu všech stále to, co tu kdo do země zasadil před sto lety už v druhé a třetí generaci. Neošetřené, divoké, zpupné stromy divokého Kurdistánu. Balkán, islámské státy – dnešní stav, od kterého dávají všichni ruce pryč. Jde o soukromý majetek, a co je víc, máme na všechno zákony. Prodáme vilu zdravotnického zařízení pro děti bez pozemku, na kterém stojí a kolem ní…
To jenom Nisa se umí vzepřít, rozvodnit a vzít s sebou jednou za tisíc let pověry a všechnu tu zatuchlinu, špínu a bolest neřešených příběhů. Jen Nisa si dovede dupnout a chytit pod krkem. A právě tam, kde je nejromantičtější, je kolem ní tolik špíny, že musí přijít čas, kdy vyšplhá do kopce a utopí všechny ty parazity, kteří ničí její břehy a odkrajují jí z břehů kus po kuse, jako maso z prasete.
Jak je to naše Ponisí krásné a inspirující. Neznám řeky blízké ani vzdálené, co tečou stejným směrem, stejnými útesy a meandry. Jen naše Nisa tohle umí. Jako děti jsme se v ní ještě nedávno koupaly. Je řekou pracovitých lidí, jako ty desítky krásných továren, co kopírují její břehy, dnes už jen stíny slávy industriální secese, průmyslu po obou březích Lužické Nisy blahé paměti…
Egon Wiener