nášLiberec

Search

Lékárna U Orla, ale i Zlatý Lev o něčem vypovídá

Od útlého mládí mě udivovala ta prazvláštní přízviska hotelů, restaurací, lékáren. A pokud u vchodu ležel vycpaný medvěd, nad hlavou mi poletoval vycpaný výr, orel, nebo zlatý bažant. Název mě dostal a já se těšil na to, co je za dveřmi. Když do lékárny v Liberci, tak U Orla, když pivo, tak Zlatý bažant. Když někam za zábavou, tak k Zelenému stromu.

Sám jsem hospodské dítě. Rovnou z porodnice jsem byl převezen do Hrádku nad Nisou k babičce, do bývalé restaurace Kafe Radio, později jsme bydleli v Machníně, v patře zrušené hospody Nordlicht (Polární záře). Dědeček byl nájemcem hospody Náš nový domov, hned za opičkami liberecké ZOO.

Byla doba, že když jsme pro něco šli, vyžadoval jsem návštěvu značkové provozovny. Pro léky k Orlovi – tam měli a dosud mají svého patrona umně vyvedeného na zdi a hlavně, lékárna je pořád lékárnou, pastvou pro oči. Všude je vše přehledné a personál pokaždé ochotný. Mé první mazání na alergickou reakci po zahradních jahodách bylo tekutým pudrem právě odsud. Druhou lahvičku už jsem nechtěl. Když totiž tekutý pudr oschl, opadával ze mne, jako omítka ze starého domu. A kapky proti kašli? Po nich jsem byl jako divý – připomínaly mi extra voňavé a chutné bonbóny.

Nejvíc si pamatuji to, zač u Orla nemohou. Po hystepsu proti zvracení v autobusu na školním výletě, si pamatuji hrad Bezděz a Máchovo jezero jako místa, kde ještě po 55 letech mohu říci, kde se mi ulevilo.

Nejvíc jsem maminku doma rozzlobil sdělením, že v Liberci, v hospodě „Na nádraží“, mají hovězí polévku tak dobrou, skoro jako doma, možná, některý den, i o trošku lepší. A v hospodě na konečné tramvaje v Růžodole i Na Letce mají s tou domácí úplně srovnatelnou dršťkovou, to samé ve městě naproti v radnici v prvním poschodí.

Chutnalo mi tam, kde vedle jména bylo přízvisko: U Vola, U Piráta, Beránek, U Černýho koně, Rybářská bašta. Naopak vůbec jsem si nebyl jistý v Hotelu  Imperiál a v kavárně Nisa. Tam snad i proto, že řeka Nisa byla za mého mládí špinavá stoka.

Úsměvný byl název libereckého obchodního domu v Pražské ulici „Brouk a Babka“. Nový název „Jiskra“ už tak přitažlivý nebyl. V Žitavě mají hospodu U Černého medvěda, v Liberci byla skoro stejná. Zvířata, hlavně ta silná, chytrá a velká jako sloni, žirafy, tygři a lvi, třeba i zlatí, se vyjímala na vývěsních štítech impozantně a vemlouvavě. Ač jsem byl malý, to  vše bylo pro mne důvodem přesvědčit rodiče, že tam mají, co hledáme. Lékárna jedině U Orla, na oběd, aspoň jednou za rok na narozeniny do hotelu Zlatý Lev.

Dětské vidění? Ale ne. Marketingově dobře pojmenovaná provozovna! Viděli jste nemocného orla? Ne! Lva, co by vracel talíř s obědem? Ne, to by si dal raději kuchaře… Není nad dobře zavedené jméno. Papoušek, úhoř, liška, kočičky, tygr, orel. Á propós, ani dnes nelze opomenout dobré příjmení existuje i u lidí. Takový Cézar, Lev, není jméno k zahození… Hlavně nemaroďte, a když už, tak víte kam jít…

                                                           Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče