Socha, město a okolí

Co tak asi mohou pomníčky říct chlapci ve věku 10 let? A přesto si toho o nich dost pamatuji. Děda bydlel na hřbitově a tam je pomníčků habaděj.

Ty jsem ale neměl na mysli, myslím ty na náměstích, v parcích, u budov, nebo přímo tam, kde se něco událo…

Už zmíněný dědeček, který bydlel na židovském hřbitově v Liberci, se staral i o pomník, kde na leštěném mramoru byla vyryta jména těch, kteří padli za první světové války a byli z Liberce, židovského původu. Úplně podobný stojí v Machníně u hřbitova se jmény křesťanů z Machnína a okolí.

Všechny liberecké křesťanské hřbitovy mají, kromě připomínky padlých z první světové války, Ježíše Krista na kříži, jako sochu někde uprostřed pohřebiště. A protože jsem sdílel tatínkovy hodnoty, těšil jsem se z každé jiné sochy, než z těch, co jsou na hřbitovech.

Krásné jsou ty v zákoutí měst a v parcích. Vůbec ty nejkrásnější jsou sochy – lavičky, kde už sedí ptáci a bronzoví lidé. Všichni jsou si něčím podobní – radují se a usmívají se. Aspoň takové jsem měl ještě to štěstí vidět – potkat. Další jsou ty, co se vymykaly normálu – vojenská technika na podstavci. Tank osvoboditelů v Praze na Smíchově, dělo v Mimoni, letadlo na sídlišti v Chrastavě. Z dětských let to byl F. X. Svoboda v Mníšku pod Brdy, jehož ramena pokálená holubími exkrementy mi přišla naprosto irelevantní a nedůstojná. Hlavně jsem nevěděl, kdo je to F. X. Svoboda. Písmena „pod“ byla k nepřečtení.

S dospíváním mě oslovila torza málo oblečených žen a půvabných slečen. Jedna z prvních stála naproti nádraží ČSD, pak u průmyslovky a za nemocnicí. Některá se skutečně a často stěhovala. Vedle těch obnažených žen to byly sochy státníků, generálů a svatých. Stalinův pomník, později rudoarmějec a ještě později tzv. kloaka u dolních kasáren vyjadřující, jak moc si město vážilo svého osvobození. I tak si je možno vysvětlit konečnou podobu díkůvzdání: střevní potíže vyjádřené svébytným umělcem.

Liberec má své sochy a pamětní desky, které se opravdu často stěhují. Morový sloup – barokní skvost, co jinde zdobí střed města, je ukrytý za zamčeným plotem. Obdobně skončily zbytky úžasné výstavy „socha a město“ z doby před sametovou revolucí. Torza pamětních desek, která, pokud byla z kovu, skončila ve sběrnách tak, jako památník sociálních demokratů u nemocnice.

Německá historie našeho města. Nevím, čemu se dnes věnuje odborná komise liberecké radnice, ale nymburská vydala nádhernou knihu o pamětních deskách ve svém městě. I Liberec se má čím – kým pochlubit – počínaje národními spisovatelkami až po architekty, lékaře a umělce. V okolí města máme velmi zajímavé sochy, Jizerky plné pamětních desek, sochy svatých, smírčí kameny, ale i takové unikáty jako je česko-německá stéla ze 16. století v Hrádku nad Nisou.

 Nové prostory pro staré sochy a sousoší se dnes nabízí v prostorách budoucího centrálního parku naproti hotelu Zlatý Lev, v prostoru dosud roztříštěných miniparků, které, spojeny do jednoho se vším všudy, dají prostor i pro sochy a kašny. Park, kde si Liberečáci budou moc sami vybrat, prstíkem ukázat na ty sochy, na které se nebudou bát usedat ptáci a děti se po jejich spatření nebudou bát vylézt z kočárků. I tak mohou vypadat budoucí sochy v našem krásném městě. 

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče