Úvaha o pomalé tramvaji s okny dokořán

Po čem se mi stýská? To nejsou staré časy, to nemá nic společného s politikou. Na světě vždy budou vyžírkové a darebáci a schovávat se budou pokaždé za pěkná slova plná nadějí, jak bude, jen co porazíme nepřítele a zaplatíme dluhy.
Na co vzpomínám a nevím zda je, či bude jednou lepší? Na tramvaje.

Po Liberci a Jablonci nad Nisou dnes šíří slávu v obou městech tramvaje  moderní. Libercem se prohání něco futuristického. Super krásného, ale žel, není to úplně ono. To, co mi schází je pomalá, do stran se naklánějící, studená, nepohodlná tramvaj, která se proplétá úzkými ulicemi na hřbetu jabloneckých návrší, padající přískoky do zdejších hlubin až na úroveň řeky Nisy. Vagónek s okny za zády pasažérů, cinkající, jako zvonek u dveří, s řidičem stále zmrzlým, nebo pekoucím se na slunci.

Víte, vy mladí, co tohle cestování nepamatujete, taková historická cesta, to bylo náramné dobrodružství. Adrenalin tváří v tvář svému sousedovi, ve styku s tvrdými sedačkami, s pohodlím, co pohodlím nebylo. A přesto, jak moc lidí i dnes raději nastoupí do staré, než do moderní tramvaje.

Jsou města v blízké cizině, ale i za mořem, kde nejezdí než „ty staré“ a je to praktické. Domácí i turisté si nestěžují. Určitě nejezdí jen původní rekonstruované tramvaje, ale i ty, co mají podvozky i kabiny nové, starým dovedně připodobněné. A to se to pak fotí! Nemá to co do činění s naší reklamou, která překrývá i pohled z okna…

Trať Liberec – Jablonec nad Nisou, aglomerace krásných měst na relativně malém území, má co ukázat z okna tramvaje všem, kteří si sednou a chtějí něco z jízdy mít. Dnes se toho nedočkáte. Stýská se mi po starých, obyčejných tramvajích, co dovedou městu vrátit kus jeho zašlých tradic.

Když už jsme městu dali nové tradice a budeme k obchodním domům na předměstí jezdit tramvajemi, nechť jezdíme jako dřív. Pomalu, ať z cesty něco máme. Proč stále jenom někam spěchat, není už toho spěchu moc? Opravdu musíme jezdit vozy, co vypadají jako souprava metra? Město od města k městu, podobné si jako pětník pětníku…

Postavme si vlastní strategii. Proč si města dnes téměř ničím nekonkurují? Dřív to bylo jiné. Inspirující bylo právě to, co bylo vidět na ulici. A dnes to není jiné. Turisté se právem ptají: Kde jsme? Nevzpomínáme si, kde jsme byli.

V Liberci máme i úžasné zázemí. „Profesionální“ klub těch co repasují jednotlivá torza tramvají. Dnes jezdí o svátcích. Staré tramvaje mají úžasné kouzlo, které by mělo být viděno den, co den. Jsou jako pavučina, síť na motýly. Není malého kluka, děvčete, aby jim nezamávali. Těm novým vlakovým soupravám  nemávají. Z těch jsou rozpačití i dospělí.

Vše má svůj rub a líc. Nepřežeňte to. Ten náš spěch nás jednou dohoní… Vraťme městu, co jeho je, genia loci aspoň tam, kde můžeme, dokud nás někdo něčím jiným nepředežene. Vidět zas jednou flotilu starých tramvajových parníků je pocit, který každý z nás, starých mladíků, ocení. Dlužíte nám to, vy mladí kluci, co rozhodujete , v čem budeme jezdit po Liberci a Jablonci. Ať městy zase jednou jedou tramvaje, co se tramvajím podobají a pozná se, že souprava necouvá, ale jede tam, kam chci jet já, vy všichni.

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče