Pár slov o kole a Bolkovi

 Bude to dvě stě let, co se narodilo kolo. Jakýsi lesník Dreis sestrojil něco, co se podobalo koloběžce a po mnoha letech se proměnilo ve známý kostitřas. Koncem století už byl plný velocipédů i kraj za Ještědem.  Kola – velocipédy byly stále dokonalejší a dokonalejší a s počtem zájemců rostl i počet těch, kteří se sdružovali do spolků přátel této sportovní disciplíny.

Tak, jako rostl v Liberci počet přátel – kuřáků dýmky (usuzuji tak z počtu nádherných smaltovaných odznaků), rostl i počet klubů přátel jízdy na kole. Jejich smaltované odznaky byly snad ještě hezčí, než ty kuřácké. Půvabné jsou i legitimace s kolkem, opravňující k jízdě městem. Běžně se i závodilo o ceny. Nebyly to předtištěné diplomy a věnec vuřtů, ale skutečná medaile a diplom, jehož zpracování se často ujali i významní umělci své doby.

Počátkem minulého století byla radost sedat na kolo, byť zdaleka neskýtalo tolik pohodlí, co dnes. Snad to byla první světová válka,světová hospodářská krize, úpadek morálky zhrublých mužů vracejících se domů, co způsobilo, že romantika jízdy na kole byla záhy ta tam. Kolo se stalo regulérním dopravním prostředkem. Ráno do práce, odpoledne z práce. To už se psala čtyřicátá léta 20. století.

O to víc potěší informace, že v našem městě máme klub velocipedistů, co jezdí společně v dobovém oblečení z počátku 20. století. Kouří staré dýmky a oživují tradice svých romantických předchůdců.  Patří mezi ně i Bc. Bolek Pára, mladý muž mnoha zájmů, třeba o historii Harcova, sběratel starých pohlednic, myslivec, co nestřílí, ale krmí zvěř, flašinetář, úspěšný mladý podnikatel. Přítel, který má rád svou práci a umí o ní hezky a zábavně vyprávět. 

Není sám. V Liberci žijí podobní mladí muži i ženy, kteří se dovedou bavit nejen konzumací moderní hudby, ale sami budují hráz, proti nudě, stereotypu a zevšednění. Setkat se s takovými lidmi je náplastí na odřenou duši. Je pohlazením vidět kolem sebe lidi, kterým není lhostejné utrpění druhého. Bolek pracoval i v Jedličkárně a mohu potvrdit, že ještě po letech se k němu hlásí vozíčkáři a on k nim.

Každý z nás známe pocit ztracenosti, vyhoření, osamění, deprivaci věkem, nemocí, nezájmem… Važme si jedinců, kolektivů, kteří mají cíl a snahu něco obětovat. Patří k nim spolky přátel okrajových částí města, sběratelů čehokoli, ti, kteří svou práci veřejně prezentují. Starají se o mladou generaci, tak jako my, dříve narození. To potom okno, kterým se díváte z bytu ven, je náhle čisté, zbavené mušinců a pavučin. Svět se začíná měnit a stává se snem, který se splnil.

Buďme si blíž, asi tak, jak snad kdysi „bejvávalo“. Nezačínejme životy v dětských domovech, tak jako je nekončeme osamoceni v domovech pro přestárlé, v péči pečovatelky.

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče