Něco málo o aranžérech a fotografech

Liberečtí fotografové a později aranžéři, to byla elita. Tím chci říci, že něco uměli a byli jedničkami. Neumřeli, řada z nich dosud žije. Jejich nástupců je ale pomálu, respektive nemají moc šancí se ukázat.Pokud se vrátíme do doby poválečné, tak nic moc. Nebylo co aranžovat a fotografovat pracovní úsilí a stavby mládeže se záhy okoukalo a na akty bylo příliš brzo.

Jo, léta šedesátá, ta už byla o něčem jiném. Jako by tu vyrostly generace nových, jiných fotografů, osmělujících se fotit torza zničených opuštěných domků po Němcích, krásná děvčata pro podniky zahraničního obchodu na kobercích, látkách, na autech, při ranní toaletě, na přehradě…

 Ale hlavně – bylo tu LVT a Jablonecké výstavy bižuterie. Export pracoval jako nikdy před tím ani potom. Byly tu světové výstavy, turistika, ale hlavně – po rozdělení krajů v roce 1960 zůstaly v Liberci, jako zázrakem, některé krajské podniky maloobchodu jako textil, nábytek, obuv, drobné zboží a s nimi jejich aranžovny a fotografové. Liberecká kina a jejich perfektní malované velkoplošné markýzy, krajské výrobní a spotřební družstevnictví mělo rovněž  sídlo v Liberci.

V poválečných letech vzniklo z drobných fotoateliérů soukromých fotografů družstvo „Fotografia“, které mělo své zastoupení po celém městě i okrese. Skolexport, Textilana, Bytex a další velké firmy, měly svá propagační oddělení postavena na vynikajících aranžérech a fotografech. Pro Skloexport pracovala i taková legenda jako Taras Kuščynskyj. Liberec měl štěstí, že dal prostor jak profesionálním, tak  i fotografům amatérským. V klubech, jako Fomaklub v blízkých Hejnicích a Jablonci nad Nisou. Jména jako Postupa, Bartoš, nebo Pikous jsou všem dobře známá.

Své vynikající fotografy i aranžéry měly i veřejné instituce – Severočeské muzeum, ZOO, botanická zahrada, galerie, liberecké noviny a časopisy. Fenomén a možnost, něco se v práci naučit, představovaly LVT. V období jejich vrcholné slávy byly výlohy metropole severu vskutku jedinečné. Ve srovnání s výlohami dnes, je to stav, který, jak doufám, není trvalý. Při nahrazení elektronikou jsou sice výlohy a poutače „přitažlivé“, ale kouzlo umu a krásy poezie lidské práce tu schází. Škoda.

Fotograf, jako malíř, novinář, aranžér, když uměl, předal světu poselství, byť byl často limitován politikou. Ta v současnosti není hlavním „omezovačem“, tím jsou peníze – finanční prostředky. Přesto, že fotografové a aranžéři museli plnit politická zadání, uměl si každý najít cestu k divákovi, k tomu, který ve výloze neviděl jen gumáky, hromady rýže a cukru.

 Současných příležitostí není dost a dosud nevyrostli osobnosti, aby se v nových podmínkách prosadili. Přirozeně až na výjimky. Aby tu nebyly jen výjimky, je potřeba něco dělat. Soutěže, přehlídky nejlepších, učit mladé fotografy, jak se organizovat a získávat zkušenosti, aby se o nich vědělo, aby aranžér a fotograf nebylo jen řemeslo, ale opět se stalo kumštem, tak jak jsme ho znali.

 

Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče