Liberec, město dvou tepen

Liberec, město dvou tepen, pražské a moskevské ulice vedoucí k srdci města, k radnici. Tam všude kolem město žilo a pulsovalo, jak srdce pracovalo. Liberec za mého útlého mládí, před 50 – 60 lety byl městem po válce s fašisty už bez vysídlených Němců. Město šedivé, uzavřené, těsné, plné kouřících komínů, suchých WC bez koupelen, plné úzkých ulic. Na druhé straně ne tak hekticky uspěchané, plné lidí, naplněných kin, plných tanečních sálů, lidí, co uměli dát do pořádku park. Město fungujících, žel poloprázdných obchodů a haprujících služeb.    

V porovnání s dnešním stavem – … Je těžké srovnávat. Dnes je město vzdušné – tolik zbouraných domů, jako nikde jinde, ale i prázdné ulice (viz Rumunská). Infrastruktura se odstěhovala na předměstí – do zón. Ulice jsou plné prázdných bytů, a to i ve středu města, asfaltových chodníků, totálně zacpaných ulic v době špiček. Naprostý úbytek zeleně, zrušené letní kino, amfiteátr v PKO. Naopak je tu dnes Aréna, Vesec a jeho sportovní plochy, areál na Ještědu a Bedřichov. Moderní lázně, volný čas podle rodiny Vajnerů, divadlo, společenské instituce srovnatelné s dobou před revolucí. Činnost politických organizací a stran usilujících o místo na radnici.

Je to o hodně lepší, než tehdy, na počátku 50. let, krátce po únoru 1948. Svět se zmenšil. Není problém být dnes v Liberci a pozítří v Oslu. Jde o to, že lidé zůstali často jednoduší a anonymní. Stále se bojí odpovědnosti a bojí se říci své názory s tím, že by narazili, protože nemají dost důkazů ke svým nepodloženým tvrzením.

Násilí bylo všude dost. Sem tam i vražda a defraudace, státní návštěvy a LVT. To byla pokaždé událost. Přijel i předseda vlády, prezident, kosmonauti, slavná fotbalová mužstva, do divadla hostující operní zpěváci. Úžasný byl amfiteátr nad ZOO, letní kino, veliké kulturní akce organizací Národní fronty, výstavy, závody, akce v PKO, brigády v Jizerkách, svatby, družstevní byty, Wolkerák, Hokejka a dnes?

Jsme jinde. Vzpomínají staří lidé a ne na to zlé. Pamatují si většinou to lepší. Vymazali z paměti padesátá léta. Podíleli se na nich a nejsou to zrovna roky, kdy šlo vše bez násilí, bez omezení práv jednotlivce, bez zmaření životů.

Ulice města Liberce vedou do jeho středu, kde stojí krásná radnice. Ulicemi jezdila tramvaj – jednou nahoru, druhou dolů, jako krev do srdce a zpět do hlavy a do nohou. Těmi tepnami proteklo hodně životů, které dali městu žít. A město žije a pere se o místo na slunci, aby mohlo žít další století.

                Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče