Člověk by člověku světlem měl být

Neznám jinou umělkyni, kterou provází taková legenda, jako Hanku Krawcev. Psala se šedesátá léta minulého století – Varnsdorf, Česká Lípa, Liberec. Všude jí bylo plno.

Drobná, milá starší paní se zeleným baretem, stále ve spěchu, pokaždé něčím zaujata, spěchající za něčím důležitým.

Její ateliér na varnsdorfské faře je pro mne ještě i dnes symbolem malebných, neokoukaných Lužických hor. Paní Hanka a její otec, hudební skladatel, o kterém se říkalo že to, co byl pro nás Bedřich Smetana, byl pro lužické Srby B. Djarnat, se stali ikonami lužických Srbů…

Úžasné věci uměla tahle malá paní. Její dřevoryty nemohou být krásnější. Její podzim je podzimem se vším všudy. Nemusím ještě ani dnes  mezi dveře a pozavírat okna. Listí a semenáče lípy se točí na každém schodu, na zápraží před domem. Podzim je v její tvorbě koncem žití, opuštěným stavením, kouskem pole, kde zbývá jen zamést před vlastním prahem.

Její dřevoryty, to jsou nádherné grafické listy, ex libris, novoročenky, plakáty. Nádherně umí kvaš, pracovat s temperami. Její tužka, návrhy oblečení, loutek, podmalba na skle. Na podzim se i umírá. Tam všude kudy prošla Krawcev je vidět její poselství. Co dokáže slabá žena, později i stará paní. Být oním světlem na rozdávání!

Ač drobná, její umění je velké. Její srdce tlouklo pro nejmenší z malých slovanských duší – pro lužické Srby, jíž sama byla nedílnou součástí. Její dřevoryty a linoryty byly výtvarně a řemeslně dokonalé. Virtuózně pracovala s kompozicí, v kresbě spojila lidovou tradici, když čerpala inspiraci v krajině s příslušností k hornolužické kultuře. Dokázala tak vytvořit dílo velikosti významného umělce, který si zaslouží pozornost i dnes, 25 let po její smrti.

Její umění je tvořené převážně v našem regionu. Příslušnost k liberecké plejádě výtvarných autorů nikdy nezpochybnila a předešlé výstavy právě u nás a v okolí hovoří o lásce k našemu kraji. Jejími pracemi se mohou pochlubit sbírky Národní galerie, Národního muzea i naší liberecké galerie. Její úžasný temperament a nesmírná pracovitost jí předurčili k tomu, že se dnes ve sbírkách sběratelů státních i soukromých institucí  nalézají skutečné poklady, které jsou právem odborníky považovány za vrchol výtvarného umění nejmenšího národa Slovanů, lužických Srbů.

Její dlouhý život byl velkým zápasem o téměř nemožné: hledat a najít štěstí pro každého. Je to dobro, které nalézáme my, pozůstalí po jedinečné umělkyni, v její umělecké závěti. Ta po nesmírně bohatém životě umřela sama, téměř zapomenuta v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Krásné Lípě, odkud byla převezena do Filipova 19. října 1990. Její ostatky jsou uloženy v rodinné hrobce ve varnsdorfském hřbitově…

Umění Hanky Krawcez dosud čeká na ocenění, poctu z rukou některého z našich představitelů. Téměř 90letá umělkyně spojila svůj život s naším krajem. Zasloužila by si souhrnnou výstavu, kterou jí dozajista ještě stále dlužíme. Poctu přinejmenším hejtmanskou, ne-li prezidentskou in memoriam…

                                                           Egon Wiener

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče