nášLiberec

Search

Prusko – rakouská válka a Chrastava roku 1866

Pokud mohu něco svým věrným čtenářům doporučit, pak je to regionální literatura. Mít ve svém nočním stolku, tudíž vždy po ruce, knížky útlé, co do počtu stran, a o to bohatší obsahem, je opravdu to nejlepší, co můžete pro svou dobrou pohodu udělat. V mém stolku teď leží Ivan Talián a jeho příběhy z Mníšku pod Brdy, Jiří Náhlovský a jeho Chrastava v Prusko-rakouské válce r. 1866. Ta poslední, protože je to pár minut z Jablonce a Liberce, zaujme především Severočechy. Mne zaujala v pasážích, kdy si chrastavští Němci uvědomili, že jsou sice také Němci jako Prušáci, ale víc než Němci jsou vlastně příslušníky českého království, součásti Rakouska.

 

Kolikrát se jen ti naši sudetští Němci museli v posledních 150 letech rozhodovat, kam vlastně patří. Tehdy, v šestašedesátém, se rozhodli správně. Horší to bylo v roce 1918 a v roce 1938…

Vraťme se ale do Chrastavy Jiřího Náhlovského v létě roku 1866. V blízkém Hrádku nad Nisou nechal starosta Franz Stoy odstranit všechny ukazatele až za obec Donín, aby pruské vojáky zmátl. Totéž učinili obyvatelé Řasnice u Frýdlantu v Čechách. V dokumentech mimo jiné autor dohledal minutový itinerář srážky Prusů a Rakušanů 23. června 1866 u Bedřichovky, konkrétně na rozcestí polní cesty z Machnína na Bedřichovku, hodinu a půl po poledni.

Zajímavé je, že všechny eskadrony na obou stranách vedli do boje nositelé šlechtických titulů, dvě hrabata a svobodní páni. Samí husaři, zelení a bílí. Vše se odehrávalo mezi hospodou U města Hamburku až po dům Polejových. Co překvapilo nejvíc bylo to, že srážku sledovalo také množství civilních obyvatel, takže z pruské strany mohl nastat dojem, že na výšinách před Libercem stojí i nepřátelská pěchota. Přítomny byly také děti a až na zásah rakouských důstojníků bylo toto shromáždění rozpuštěno. Z postavení u Karlova pod Ještědem vyrazil rytmistr 1. třídy hrabě Felix Chamaré et Harbuval s polovinou 4. eskadrony k Andělské hoře. Z Chrastavy vyrazil výpadový oddíl na Liberec. Velel mu podplukovník, svobodný pán Treusch von Buttlar-Brandenfeld.

Nejhorší byly rekvizice. Zmoklí, nachlazení, hladoví a nevyspalí Prušáci byli k chrastavským a bělokosteleckým nesmírně brutální. Chtěli všechno a neplatili. Nebylo to jen seno. Chtěli chleba, máslo, maso a pivo.

Některé červnové dny byly velice teplé. Vojáci s plnou polní se potili a o nějakém koupání nebylo ani řeči. Důsledkem byl výskyt různých plísní, vyrážek, střevních problémů. Válka měla i zajímavé okamžiky. To je patrné i z toho, koho ubytoval sedlák Anton Ditrich z Nové vsi č. p. 95. Byl to velitel 2. gardového dragonského pluku plukovník Karl von Redern, pravnuk rodiny Redernů, která vlastnila toto území a jehož „kolo“ má Liberec ve svém městském znaku dodnes.

Respekt budily kolony hulánů s dlouhými píkami a nekonečné kolony dělostřelectva postupující od Chrastavy k Liberci. Nejvíc měla Chrastava na kahánku, když několik příslušníků 1. pomořanského granátnického pluku se opilo tak, že nejevili známky života. Mělo se za to, že je chrastavští otrávili. Nakonec se opilci probrali a Chrastava přežila.

Pruský král Wilhelm I. (1797 – 1888) projížděl Chrastavou 30. června vlakem do Liberce, kde se na čas usadil v Clam-Gallasově zámku. 4. srpna téhož roku Wilhelm I. s doprovodem projížděl Chrastavou opět. Ani tentokrát nikdo nesměl na chrastavské nádraží. Každá válka je smutná a přináší do rodin vojáků smrt. Válka šestašedesátého se dotkla značné části našeho území, Čechů i Němců, kteří zde žili.

Knížky, jako J. Náhlovského „Chrastava v Prusko-rakouské válce r. 1866“ nás nejen vrací tam, kam naše paměť už nesahá, ale pokud ji budeme číst s chutí, nebudeme jistě zklamáni. To je regionální historie v živém a citlivém podání zodpovědného autora.

Egon Wiener

 

 

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn
Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem
 Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na
Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče