Vyhříval jsem se dopoledne na chalupě na posledním letním slunci, jasany začínaly pouštět k zemi listy, popíjel jsem kafe a četl knihu Johna Wiliamse Stoner, na kterou mě upozornil přítel a duchovní spřízněnec Jakov D. z ostrova Hvar. Z příjemného rozpoložení mě vyrušil mobil. Volali z České televize, jestli bych se nechtěl krátce vyjádřit k jednomu z témat, které se budou večer probírat při televizním předvolebním klání krajských lídrů.
Jak prý vyplynulo ze sociologického průzkumu ČT, lidé považují za největší problémy Libereckého kraje imigranty a propojení politiky s byznysem. Odmítl jsem. Neumím problém, který je na stostránkovou analýzu, smrsknout do dvou, tří vět, a také si myslím, že propojení politiky a byznysu je už trochu pasé. Kdyby se ozvali před sedmi a více lety…
Tak nějak jsem se vymluvil a dodal, že mě spíš zajímají trendy, kam se bude krajská politika ubírat. Poděkovali jsme si navzájem a já se vrátil ke knize. Už jsem se ale soustředit nedokázal.
Jaký je největší problém Libereckého kraje? Imigranti? To si musel někdo vycucat z palce. Průměrně inteligentní člověk přeci ví, že se k nám nepohrnou, neb oni netouží po (pro ně) neštědrém českém sociálním systému, ani po tom tady pracovat za minimální mzdu v korunách. Nic dalšího, co by je k nám táhlo, mě nenapadlo. Škrtám.
Propojení byznysu a politiky už také není na pořadu dne. Tuhle hydru přeťala v komunálních volbách v roce 2010 v Liberci Změna, která odsunula z vedení města všemocnou ODS, a o dva roky později, společně se Starosty, usekla na kraji chapadla chobotnici socanské. Ačkoliv se to dnes interpretuje docela jinak, nemůže to nic změnit na faktu, že právě to byly rozhodující události, které vztahy mezi politikou a byznysu v našem regionu významně oslabily. Problém bych možná viděl v tom, že hrozí jeho resuscitace. Jak to vypadá, Starostové se po opětovném vítězství spojí s ODS a tím společně otevřou Pandořinu skříňku nanovo. Páteční předvolební debata v televizi, v níž zaznělo spousty úplných hloupostí, vzájemného napadání, lží, podpásovek i mazání medu, mě v tom znovu utvrdila. Neškrtám, nechám se překvapit.
Kde tedy hledat největší problém Libereckého kraje? Myslím, že v nedostatku kontroly. Zde musím učinit malou historickou odbočku. V minulém režimu jsme byli přesvědčeni, že komunisty nikdo nekontroluje, a proto si mohou dělat, co chtějí. Nebyla to tak docela pravda. Báli se sami sebe. Třásli se před svými soudruhy nahoře, a ti zas byli podělaní strachy z ústředního výboru. V devadesátých letech minulého století to bylo snad ještě horší. Kdo kontroloval privatizaci, banky, které půjčovaly na obličej a přišly o miliardy, kdo kontroloval topné oleje, vojenské zakázky, strkání malých domů kamarádům a sobě, atd.? Nevedlo právě to k nekontrolovanému propojení politiky a byznysu?
Někde to úspěšně tutlali, jinde, například v Liberci, se to dělo všem na očích a byla jen otázka času, kdy voličům dojde trpělivost. Nejdřív se proti tomu postavila Strana pro otevřenou společnost, která však poté, co vstoupila do koalice s ODS, zglajchšaltovala a to byl její konec. Později téma zvedla Změna a uspěla. Kdyby to neudělala, našel by se někdo jiný. Mlaskání ozývající se z liberecké radnice už bylo příliš hlasité.
Na Libereckém kraji se situace vyvíjela jinak. Od jeho vzniku se tam odehrávaly přímo opoziční šibřinky. Když vládla ODS, mlátili do ní opoziční socialisté hlava nehlava, když se ke kormidlu dostala ČSSD, vraceli jim to ODS a Starostové za podpory médií i s úroky. Zdálo se (jen blbec by tomu ale věřil), že vše je v jakési rovnováze. Pak volby vyhrály Starostové se Změnou, a místo toho, aby vše pokračovalo v zajetých kolejích – opozice versus koalice, začaly se dvě vítězné partaje hádat mezi sebou. Poté, co se Starostové Změny zbavili, opozice jakoby na kraji přestala existovat. Zřejmě proto, že to byla ona, která při vyhánění koaličního partnera vehementně pomáhala. Tím ovšem nastal nepřirozený stav povšechného politického kamarádství, který, jak jsem pochopil z televizní besedy, bude na kraji pokračovat i po volbách, přičemž bude úplně jedno, kdo v nich uspěje.
Nevím, k čemu je to dobré, ale vím, kam vede nedostatek kontroly. V carském Rusku se tomu říkalo samoděržaví. A co to má společného s knihou Johna Wiliamse Stoner? Nic. Jen že mi ten telefonát z televize pokazil pěkné dopoledne.
Jan Šebelka