Samosoudkyně v Praze 4 vydala trestní příkaz, kterým byli majitelé stavební společnosti Syner Jiří Urban a Petr Syrovátko odsouzeni ke dvou letům podmíněně za poskytování úplatku. Nicméně oba žalovaní podali proti rozhodnutí odpor, čímž se rozsudek ruší a bude zahájeno hlavní líčení, které by mělo rozhodnout o jejich vině nebo nevině.
Do té doby je, podle současného platného právního řádu, na oba majitele stavebního impéria nutno nahlížet jako na nevinné. Co se ale stane, a podle vyjádření soudkyně, která v případě rozhodovala, je to pravděpodobné, budou-li oba podnikatelé odsouzeni? Odpověď je jednoduchá – nic.
Možná to bude mít za následek nějaké kosmetické majetkově-právní úpravy ve firmě Syner, možná se o tom bude po Liberci na pár dní, snad týdnů, mluvit. Asi největší změnou by bylo, že kdokoliv by v takovém případě (pokud by oba žalovaní byli shledáni vinnými a rozsudek nabyl právní moci) mohl bez obav z případné žaloby napsat nebo nahlas říct: “Ve vedení firmy, která sponzoruje místní ODS a která dostává od města jednu zakázku za druhou, jsou usvědčení korupčníci a úplatkáři!“ Ale to je tak všechno.
Někdo by si mohl myslet, že po případném odsouzení majitelů firmy Syner přestane v Liberci horečné stavění a realizace nejrůznějších projektů, které přinesou užitek jen kapitálovým společnostem, pro které jsou jako šité na míru. Nebo že politici, zejména ti, kteří jsou tak či onak s těmito společnostmi provázáni, přestanou ždímat stát (tedy prostředky všech daňových poplatníků), aby byly tyto projekty co nejdražší. Ten, kdo by si toto myslel, ať si rovnou nasedne na loď bláznů a po Nise se vydá přes Lužici až k Baltu, a tam ať si lokne slané vody, která ho z takového idealismu snad vyléčí.
Kdo sleduje politické dění v České republice, musí mít dojem, že korupce je plíživé zlo, které napadá jako parazit jinak zdravé trámoví demokracie. Nicméně od antukou zaprášených devadesátých let Václava Klause a Viktora Koženého je skrze média (proklamovaně tolik nezávislá) veřejnosti podáván obraz kapitalismu bez přívlastků jako ten jediný správný. Veškeré snahy o třetí (až bůhvíkolikáté) cesty jsou zataraseny závorami natřenými na rudo s varováním, že stezka končí v gulagu. Jedině neviditelná ruka trhu ukazuje správný směr. Sice jí nikdo nevidí, a tak zůstává jen u spekulací, kam že to ukazuje. Přední je bezprostřední, okamžitý profit. V takovéto společnosti se ale všechno stává zbožím, od přírodního bohatství přes veřejný majetek a prostor, až po lidskou práci a de facto i životy. Proč by korupce měla být něčím špatným? Není snad tolik žádaným zbožím mít prostředky, příležitost a informace? V čem se liší od jiného obchodu? Na co věci jako spravedlnost nebo zohlednění jiných kritériích, když zákon trhu dopřeje tomu, kdo dá víc?
Nebude-li potřebná vůle zásadním způsobem, například legislativně, změnit podmínky společenské správy, zůstanou zásahy spravedlnosti, jako případné potvrzení rozhodnutí samosoudce v kauze Tender Group Plus, jen částečným, nesystémovým a de facto nic neřešícím výkřikem.
Jaroslav Tauchman
